Romicus - symposia

Abychom byli schopni na výše zmíněné otázky dát přijatelnou odpověď, musíme si nejprve říci, proč zmíněné legendy o založení Říma vznikly a proč byly formulovány tak, jak to napsal Titus Livius ve svých prvních knihách monumentálního díla Ad urbe condita, ze kterého následně čerpala většina dalších autorů různých uměleckých děl.

V tomto smyslu je třeba především říci, že uvedené dílo má jeden hlavní cíl: „Pomocí příběhů z dávné minulosti zdůvodnit a legitimizovat moc a slávu současného Říma“. Každá společnost lidí, nezávisle na jejím uspořádání a zřízení, která žije na libovolném území, hledá vysvětlení zdůvodňující příčinu, proč se usadili tam, kde se usadili, a proč mají na toto území jasné a nezpochybnitelné právo. Tuto podstatu národních mýtů není třeba nijak složitě rozebírat, každý jistě zná několik příkladů z různých končin světa, od biblického Abrahama, přes Romula a Rema, až k praotci Čechovi. Všechny tyto mýty mají jedno společné – vyvolený jedinec dovede svůj lid do země, která jim byla zaslíbena vyšší, božskou mocí. Nárok jejich potomků na obsazené území pochází z této božské moci a je tedy lidmi nezpochybnitelný. Že to takto dobře funguje, prokazují mnohé konflikty, kdy strana, která jedná z pověření Boha nebo za Boží pravdu, bojuje s mnohem větším nasazením, než někdo, kdo bojuje za despotického panovníka. Křižáci prchající před husity by mohli vyprávět...

Dnešní svět, který není založen na duchovní podstatě světa, ale pohlíží na něj z racionálního a obvykle ateistického hlediska, potřebuje jiné, technokratické vysvětlení, založené na pokud možno objektivně zjištěných skutečnostech. Abych vysvětlil důvod pátrání po takto objektivně a kriticky pojaté historické pravdě, dovolím si malou odbočku:

V titulku zmíněná fráze říká, že nic nevzniká „samo od sebe“, neboli každá skutečnost má svoji příčinu a každý čin má svůj racionální důvod. Jinými slovy se dá říci, že vše, co dnešní generace vytvořila, vychází za zkušeností a díla našich předků. Tato zásada samozřejmě platí nejen pro věci a události současné, ale stejně tak i pro libovolnou skutečnost, nastalou nebo vytvořenou v minulosti.

Příkladem může být již v předchozím symposiu zmíněná Chufuova pyramida. Při pohledu na ni jsme ohromeni a stojíme v úžasu nad tímto gigantickým dílem. Snadno pak můžeme nabýt dojmu, že takováto stavba nemohla být vytvořena tehdejšími primitivními lidmi a mnozí lidé hledají různá, často i velmi obskurní, vysvětlení jejich vzniku. Pro skutečné nalezení toho jakým způsobem byly postaveny a stejně tak i důvodu proč byly postaveny, však musíme znát historické a archeologické souvislosti. Chufuova pyramida totiž není solitérní stavbou, která by vznikla „z ničeho“. Stavbě této pyramidy totiž předcházelo mnoho jiných stavitelských počinů, které postupně vedly od prostého šachtového hrobu, přes mastaby prvních faraonů až k monumentu, který proslul jako jediný dochovaný div světa. Uvědomíme-li si tento vývoj, zjistíme, že největším počinem nebylo postavit první pyramidu, největším počinem bylo naučit se postavit cokoli z lomového kamene. Nebylo největším vynálezem dostat úhelný kámen – pyramidion do výše takřka 150 metrů, ale naopak, nejobtížnější bylo vyzdvihnout jediný kamenný blok na první základovou řadu kamenů, ostatní již bylo pouze mnohonásobným opakováním téhož. A konečně, důležitým vynálezem byl nápad postavit jednu mastabu na druhou a tak položit základ stupňovité pyramidě.

Samozřejmě různých technologických postupů bylo na takto obrovské stavbě použito nespočet, ale každý takovýto postup byl výsledkem vývoje, který vycházel z předchozích zkušeností. Úkolem archeologie je nacházet pozůstatky tohoto vývoje a úkolem historiků je tyto postupy na základě uskutečněných nálezů vysvětlovat. V tomto úkolu pak hraje důležitou roli experiment, který ověřuje realizovatelnost formulovaných postupů. M.j. pro architekty a stavební odborníky by neměl například být problém takto vyvrátit nerealizovatelnost přímých přístupových ramp na dopravu matriálu pří stavbě pyramid, kdy objem materiálu na rampy a k tomu potřebná energie by pravděpodobně násobně přesáhly potřeby samotné stavby.

Uvedené zákonitosti neplatí pouze pro případ historických monumentů. Pokud by například někdo v budoucnu nalezl samotný a jediný procesor z počítače, oprávněně by jej také považoval za dílo mimozemšťanů. Pokud by však bylo možné zmapovat celý vývoj od prvních polovodičových součástek, přes integrované obvody až po zmíněný procesor, bude zcela zřejmé, že uvedená technologie byla zcela v možnostech tehdejších (neboli dnešních) „hloupých“ lidiček.

Stejná analogie pak platí nejen pro stavby a technologické postupy. Stejným způsobem se na základě precedentů a zkušeností vyvíjela i společnost, právo a státní zřízení. Základní myšlenkou, která by nás měla při hledání takovýchto sociálně historických souvislostí provázet, pak je to, že lidé jsou po celou dobu své existence v podstatě stejní a mění se pouze podmínky, ve kterých žijí.

Souhrnem lze tedy říci, že účelem takto kriticky pojaté historie je možnost poučit se z minulosti, prostřednictvím historických analogií získat objektivní náhled na současné události a na základě této zkušenosti nalézat racionální a realizovatelná řešení problémů, které tyto události přinášejí. Paradoxní až komické na tomto „rozumném“, „technokratickém“ a „objektivním“ přístupu k historii je to, že historie sama nám na mnoha příkladech takto „objektivně“ dokazuje, že člověk je v tomto smyslu nepoučitelný a s železnou pravidelností opakuje chyby, jichž se dopouštěli jeho předkové. Člověk by z toho až mohl usuzovat, že skutečně platí osudové předurčení a že vše, co se stane je tedy v „rukou Božích“ a proklamovaný racionální pohled na historii je proto zcela chybný. Tuto úvahu však raději necháme na někdy jindy.

Jaká byla skutečná pravda, nevíme, historicky prokázané však jsou velké společenské změny, ke kterým došlo na konci druhého tisíciletí př. n. l. Během relativně krátké doby došlo tehdy k pádu několika říší nebo dynastií. V Egyptě se Nová říše postupně hroutila pod nájezdy tzv. mořských národů. Patrně ze stejné příčiny došlo v Malé Asii k pádu říše Chettitů, kdy bylo v roce 1180 př. n. l. dobyto a zničeno hlavní město. Netrvalo dlouho a v Řecku byla vyvrácena i Mykénská říše, kdy po jejím pádu následovalo tzv. temné období řecké historie. A z tohoto chaotického, „temného“ 2) období se postupně zrodily národy, které měly hrát rozhodující úlohu ve středomořské oblasti po celé následující tisíciletí: „Řekové, Féničané, Etruskové, Římané.“

Mají tedy v tomto případě mýty pravdu a pocházejí Římané opravdu z některého šlechtického rodu, který obýval starověkou Troju? Na tuto otázku existuje jediná odpověď: „Možné to sice je, ale prokázat to nelze.“

Ať již prvotní obyvatelé Říma byli původními obyvateli Itálie, nebo ať již přišli odkudkoli, rozhodující je, do doby 8. stol. př. n. l. nemáme v oblasti Říma doklady o trvalém městském osídlení. Je tedy pravděpodobné, že tehdejší lidé žili v kmenovém společenství, které putovalo za zdroji obživy, kdy po jejich vyčerpání v jednom místě se přesouvali na místo jiné. Pro takovéto společenství je typické, že hlavní zdroj obživy je zajištěn chovem hospodářských zvířat doplněný o místní zdroje potravy a lov. Výše jsme již zmínili paralelu s biblickými zprávami v oblasti mýtů zde. Stejnou paralelu pak můžeme použít pro společenství prvních Římanů. Snadno si pak představíme společenství pastýřů, kteří putují za obživou se svými stády. V jejich čele stojí patriarcha, který je za celou skupinu zodpovědný a současně má nad jejími příslušníky v podstatě neomezenou moc. Tato představa je pak důležitá pro to, abychom pochopili prvotní strukturu římské společnosti, neboť takováto rodová společenství tvořila základ, z něhož se římská společnost formovala.

Latium leží ve střední Itálii. Na severozápadní straně je ohraničeno řekou Tiberou, na severovýchodní apeninským pohořím, které se právě zde zdvihá do nejvyšších poloh přes 2500 m 3). Na jihovýchodě je Latium odděleno od sousední Kampánie řekou Liris a zbytek Latia omývá Tyrrhénské moře. Podíváme-li se na geografickou mapu Itálie, jsou unikátní podmínky Latia v rámci celého Apeninského poloostrova zřejmě patrné. Latium je spolu se sousední Etrurií, dnešním Toskánskem, na severozápadě a Kampánii na jihovýchodě jednou z mála úrodných oblastí Itálie 4). Současně je celá oblast dobře chráněna řekami, horami, a mořské pobřeží pak oddělovaly od úrodné oblasti ve vnitrozemí těžko přístupné močály. Je tedy zcela logické, že první městská sídliště na území Itálie vznikala právě zde.

Zcela přirozeným centrem v rámci úrodné oblasti Etrurie a Latia je pak místo, kde se nachází město Řím. Řím byl založen na řece Tibeře, která odděluje obě zmíněné oblasti. Jeho výjimečná poloha spočívá v tom, že se nachází na dolním toku Tibery na místě, kde leží první brod, kde bylo možné řeku překročit, a současně se tento brod nacházel v nevelké vzdálenosti od moře a řeka byla až do tohoto místa splavná pro tehdejší lodě. Tato poloha na řece tedy umožňovala jednak přirozenou obchodní výměnu mezi dvěma sousedními oblastmi, ale současně byla výhodná i pro dálkový obchod, který se uskutečňoval prostřednictvím námořní dopravy.

Řím byl podle legendy založen na sedmi pahorcích, které se zdvihaly poblíž břehu řeky. To, že se tyto pahorky nachází v bezprostřední blízkosti přechodu přes řeku, je pak zcela klíčové z hlediska obrany tohoto brodu, ale i přilehlých území. Existenci primárního osídlení na území Říma pak potvrdily archeologické výzkumy právě na těchto pahorcích. Zatímco na Palatinu se od samého počátku nacházely chýše pastevců a zemědělců, Strmé svahy Kapitolu poskytovaly bezpečné útočiště před případnými útoky. Není náhodou, že legenda uvádí jako místo, kde nalezla vlčice bratry Romula a Rema, jeskyni Lupercal, nacházející se na západní straně Palatinu, které se říká Germalus 5). V této oblasti bylo též lokalizováno i nejstarší osídlení Palatinu. Zcela příznačná je z tohoto hlediska i pověst o dobytí Říma Kelty roku 390 př. n. l., která označuje jako místo posledního útočiště římské posádky pahorek Arx, který tvoří jeden z vrcholků Kapitolu, a na němž se od nejstarších dob nacházela pevnost.

Když jsme stručně popsaly místo, na kterém vznikly osady prvních Římanů, měli bychom též popsat, jak takováto osada vypadala. Především je nutné říci, že měla hodně daleko od toho, co si představujeme pod pojmem „město“. Jednalo se spíš o jednotlivé skupiny chýší, které připomínaly něco mezi zemljankou a horskou salaší. Důležité však je jejich uspořádání, které zjevně respektovalo kmenové rozdělení společnosti, kdy jednotlivé rody obývaly skupinu chýší, uspořádaných kolem společného prostoru. A v tomto prostoru se též formovaly společenské vztahy, které měly zásadní vliv na vznik a podobu pozdějších republikánských institucí a také na podobu pozdějšího právního systému.

Prvotní rodové uspořádání bylo tím, co přetvářelo zvyklosti, dodržované v jednotlivých skupinách v právo, které bylo platné mezi těmito skupinami navzájem. Souhrn zvyků a obyčejů, které byly společné pro všechny obyvatele žijící na daném místě, se jmenoval „mos maiorum“. Tyto zvyklosti se pak empiricky formovaly po celé generace a jejich základem byla tzv. „patria potestas“, tedy „otcovská“ moc patriarchy rodu.

Tito otcové tak jako představitelé jednotlivých rodin coby svrchovaní držitelé zvykového práva tvořili skupinový orgán, který rozhodoval ve všech věcech, týkajících se celého kmene. A odtud je i odvozen i název tohoto orgánu, senát 6).

I z tohoto důvodu byla Římany tak negativně vnímán každý pokus jedince o uchvácení absolutistické vlády. Proto Římané vždy vnímali královskou moc jako něco nepřirozeného, co jim bylo vnuceno z vnějška a ne náhodou je pak vznik římské republiky spojován s koncem panování etruských králů.

Jak bylo napsáno výše, původní římskou osadu tvořily skupiny chýší, které se nacházely na pahorcích zdvihajících se nad údolím řeky Tibery. Mezi těmito pahorky se nacházela chráněná rovina, kterou pokrývaly mokřiny, vodní prameny a jezírka, a kudy protékal potok Velabrum směrem k Tibeře. Údolím Velabra pak vedla cesta k místu říčního brodu a přístavu, kterou bylo možné dobře kontrolovat ze strmých svahů Kapitolu a Palatinu. Svojí polohou byl tedy tento prostor přirozeným centrem okolních osad a ideálním místem pro vybudování tržnice a shromaždiště lidí, žijících na okolních kopcích. Není tedy podivem, že jedním z prvních velkých stavebních počinů, který byl prokazatelně proveden ještě v královské době, bylo vybudování stoky a odvodnění prostoru, kde se pak o mnoho století později hrdě tyčily honosné stavby Fóra Romana 7).

Základním úkolem nových osadníků, sídlících na místě vznikajícího města Říma, bylo ubránit se před nájezdy příslušníků cizích kmenů a obcí a uhájit si tak vlastní existenci. Řím se nacházel na velice lukrativním místě a je tedy zcela pochopitelné, že jeho území bylo předmětem zájmu okolního obyvatelstva. Kromě toho první obyvatelé Říma neměli podle dochovaných bájí mezi svými krajany právě nejlepší pověst 8). Dá se také předpokládat, že hlavní zdroj obživy poskytovala prvotním obyvatelům půda, ležící přímo na pahorcích, na nichž Řím vznikl, nebo v údolích, která k nim přímo přiléhala. Z toho lze tedy s velkou mírou pravděpodobnosti vyvozovat, že prvotní konflikty na území města Říma se odehrávaly mezi kmeny usazenými na jednotlivých pahorcích a v jejich bezprostřední blízkosti. Jednalo se tedy v podstatě o „městskou občanskou válku“, která vyčerpávala energii všech zde usedlých rodů a tím nepřímo vedla k ohrožení celého společenství ze strany cizích kmenů 9).

Toto ohrožení vedlo k postupnému sjednocení rodů, sídlících na území města, v jeden politický celek, který mohl lépe ochránit společné zájmy všech obyvatel 10). A nejen to, zajištění vlastního životního prostoru pomohlo změnit pasivní obranu, bránící vlastní území, v obranu aktivní, kdy docházelo k zabírání okolního území a rozšiřování velikosti území, ovládaných městskými osadami.

Jak toto sjednocení ve skutečnosti probíhalo, nevíme. Pokud budeme věřit interpretaci pozdějších antických historiků, můžeme z jejich textů vyvozovat, že vlády nad sjednocenými osadami se v průběhu prvních staletí zmocňovali náčelníci jednotlivých kmenů – mytičtí králové. Dá se také předpokládat, že většina těchto králů pocházela z kmene Etrusků, kteří sice hlavně obývali území na sever od řeky Tibery, ale kteří si, i kvůli zjevnému společenskému náskoku, činili právo na kontrolu nad strategickým místem na Tibeře a nad přilehlými osadami. Vznik římské republiky tak lze přibližně ztotožnit s koncem nadvlády Etrusků v Římě.

Vnitřní konsolidace obyvatelstva žijícího na území města, tzv. pomeria, vedla ke vzniku skutečného městského sídla, kde se nacházel centrální prostor, náměstí – Forum Romanum, a které bylo obehnáno hradbami. Takto zabezpečené zázemí pak tvořilo přirozenou základnu pro expanzi, kdy bylo možné území Říma rozšířit o okolní úrodné nížiny a zpoza pevných hradeb pak takto získanou půdu i následně uhájit. Je zřejmé, že všechny války s okolními kmeny, které popisuje Livius, se odehrávaly na území, které nebylo vzdáleno od Říma více než jeden den pochodu, tzn. cca 20 – 30 km. Zde ležela města Latinů, Etrusků, Sabinů, Aequů, Marsů, Herniků a Volsků, tedy národů, se kterými vedli Římané války v prvních staletích existence Říma. Zatímco úkolem zakladatelů Říma bylo konsolidovat město a zajistit jeho jednotnou správu, úkolem Římanů v době královské a v prvním století republiky bylo získat úrodná území v okolí města a upevnit svoji nadvládu nad městy ležícími v tomto prostoru 11).

Je zřejmé, že expanze na úrodná území v okolí Říma nejen upevnila politickou moc Římanů jakožto hegemona v dané oblasti, ale současně i zvýraznila majetkové rozdělení obyvatel původně vcelku ekonomicky homogenního kmenového společenství. Tato majetková stratifikace pak byla základem společenského rozvrstvení obyvatel římské republiky a dala vzniknout klientskému uspořádání, kdy většina obyvatelstva tvořila klienty majetnější a tedy i mocnější menšiny velkých pozemkových vlastníků - patronů. Tento systém, kdy patron poskytoval svým klientům materiální, právní a jinou pomoc a podporu svým klientům, kteří mu byli na oplátku zavázáni svojí úctou a loajalitou zejména v politické činnosti, pak tvořil páteř římské společnosti po dlouhá následující období 12). Viz též níže kapitola „Patroni a klienti“.

Kromě výše zmíněné společenské stratifikace občanů Říma měla expanze zásadní vliv i na pozdější uspořádání vztahů s okolními obcemi. Zatímco u prvotních výbojů byl jejich pravděpodobně hlavním účelem bezprostřední materiální prospěch, případně ekonomické oslabení soupeře, v době pozdější, kdy už byl Řím konsolidovaným a mocným městským státem, byla hlavním účelem snaha o mocenské ovládnutí okolních měst. Cesty, které k tomu cíli vedly, byly v podstatě dvě. Jednalo se buď o dobytí konkurenčního města silou, po kterém následovalo jeho zničení a zotročení jeho obyvatel, nebo o nastolení smluvní závislosti, ve které ovšem hrál Řím dominantní úlohu. Hlavní bitvy byl ovšemže vedeny proti dominantním městům jako byly např. Veje 13), Antium 14), Gabie 15) a.j. Méně významné městské osady se vcelku logicky v rámci pudu sebezáchovy přidávaly k předpokládaným vítězům těchto hlavních klání. Tyto obce pak byly přirozeně těmi, které se smluvně zavazovaly ke spolupráci se stále mocnějším Římem, a které pak tvořily i základ římské moci v období, kdy město Řím samo procházelo různými krizemi 16).

Společenská hierarchie vycházela z patriarchálního zřízení. Na vrcholu této hierarchie stál patriarcha rodu, který disponoval takřka neomezenou mocí nad všemi členy rodového společenství. Pod jeho pravomoc spadali i jeho dospělí synové, a to i přesto, že měli vlastní rodiny. I v pozdější době, kdy již byly vytvořeny republikánské úřady, spadal v rámci rodu pod otcovskou moc i syn, který zastával v rámci republiky vysoký úřad a byl tedy ve vyšším formálním postavení.

Základem římského státu byl občan. Ten jediný disponoval právy platnými v rámci celého společenství, a tvořil tzv. římský lid – populus romanus. Jednotliví občané se v raných dobách nazývali Quirité a římský lid se pak označoval jako společenství římských občanů populus Romanus quiritium 17). Římské občanství bylo jako souborem práv, kterými občan disponoval, označováno jako Ius quiritium . Je na místě říci, že být římským občanem a disponovat tak občanskými právy mohl pouze muž. Ženy vždy byly právně i osobně závislé jednak na otci a po svatbě pak přecházela tato otcovská moc na manžela.

Kdo byl, nebo kdo se mohl v prvotním společenství stát římským občanem, nelze na základě dochovaných pramenů určit. Můžeme se však domnívat, že občanství se nabývalo stejně jako v období republiky rodem, kdy občanem se automaticky stával syn římského občana narozený z řádného svazku se svobodnou ženou. V případě původního kmenového společenství pak o příslušenství ke kmeni rozhodoval patriarcha a po vzniku státu bylo udělení občanství patrně v pravomoci krále.

Svobodní římští občané se od nepaměti dělili na dvě skupiny, patricie a plebeje. Příslušníci těchto skupin neměli rovnoprávné postavení, přestože byli formálně všichni svobodnými římskými občany. Plebejové měli alespoň v počátcích římského státu podřízenější postavení, kdy úřady a ostatní významné společenské funkce mohli zastávat pouze patriciové 18).

Původ tohoto rozdělení je diskutabilní. Jediné, co lze s jistotou říci, že příslušnost k jednotlivým skupinám byla dána rodově a dědila se v otcovské linii. Tvrzení, že příslušníci patricijských rodů jsou potomci původních zakladatelských rodů a tedy i původních vlastníků půdy, je pouze nepodloženou spekulací. Faktem je, že s tím, jak rostl majetek některých plebejských rodů, rostl i jejich vliv a s tím i touha po rovnoprávném zastávání veřejných úřadů. Tato touha vyústila již v počátcích republiky v povstání plebejů a postupně vedla ke zpřístupnění většiny úřadů pro všechny svobodné občany.

Dá se předpokládat, že již v době raného římského státu docházelo k sociální i ekonomické stratifikaci i uvnitř obou základních skupin obyvatelů. Současně se tak formovaly i základy pozdějšího klientského uspořádání, kdy méně úspěšní svobodní občané hledali zastání u těch, kteří disponovali jak větším majetkem, tak i větším společenským vlivem. Tyto vztahy měly neformální charakter a byly pro ně typické vzájemné závazky, které měl patron vůči svým klientům a naopak klient vůči svému patronovi. Obvykle tyto závazky vypadaly tak, že patron poskytoval svým klientům materiální pomoc a právní ochranu a klienti naopak byli povinni za to svého patrona podporovat v jeho zejména politických záležitostech. V raném období si lze celkem snadno představit i to, že klienti poskytovali svému patronovi ozbrojenou ochranu nebo pod jeho velením bojovali v případě válečných konfliktů. S postupem doby však tento vztah nabýval stále více formální podoby.

Do výše zmíněného výčtu obyvatel je třeba zahrnout ještě ty, kteří přesto, že trvale žili na území města, nedisponovali žádnými občanskými právy nebo dokonce byli osobně nesvobodní. Zde je třeba zdůraznit, že v počátcích římského státu nebyla skupina těchto obyvatel příliš početná, pomineme-li ovšem, že římskými občany mohli být pouze muži. Skupinu obyvatel bez občanských práv tvořili zejména příslušníci jiných obcí, kteří byli z obchodních, politických nebo jiných důvodů trvale usídleni v Římě. Druhou skupinou byli nesvobodní občané – otroci. Do otrocké závislosti mohli upadnout jednak váleční zajatci, ale také svobodní obyvatelé Říma, kteří svoji svobodu ztratili z důvodu neplnění svého závazku vůči jinému římskému občanu 19).