Pravda o vlčici
Byli Římané národem hrdinů, potomky Aeneovými, jejichž předky byli sami Bohové olympští? Byla zakladatelkou rodu Julia Caesara Venuše a byla Brutovou pramátí bohyně Juno? Nenechte se vysmát. Římané byli vetřelci, kteří byli pouze trpěni v místech, jež byla dávno před jejich příchodem osídlena vyspělou civilizací Etrusků. Zlí jazykové o nich tvrdili, že se nedokázali živit jinak než drobnými krádežemi a nadávali jim do buranů a zlodějů koní. Ti smířlivější byli ochotni připustit, že se jakžtakž dokázali uživit jako pastevci a drobní zemědělci, ale ani tak nebyli nic víc než sprostí vidláci. Jejich pověst byla natolik špatná, že i příslušníci okolních národů nechtěli dávat své dcery Římanům za manželky. To ovšem byla pro každého římského muže ta největší potupa, kterou si nemohli nechat líbit. "Co si to ti navonění frajeři z okolních měst a vesnic o sobě myslí?" říkali si, "My jim ukážeme, kdo je tady pánem!" a radili se, jak na namyšlené sousedy vyzrát. Až nakonec náčelník této tlupy, jakýsi Romulus, pravil: "Když to nejde po dobrém, musí to jít po zlém." "No jo, ale jak to máme udělat? Když sejdeme dolů do údolí, abychom se jejich žen zmocnili, dostaneme do držky!" oponovali ostatní. I s tímto problémem si zmíněný Romulus věděl rady a přednesl návrh, který zcela odpovídal nevalnému charakteru jeho kumpánů: "Uspořádáme slavnost jako projev dobré vůle se svými sousedy a pozveme na ni všechny pantáty z okolí i s dcerami. A potom, až budou mít taťkové naváto, se těch jejich křehotinek zmocníme. To jsem zvědavej, komu je pak udají!" chechtal se na celé kolo.
Jak řekl, tak se i stalo. Nepřejte si vědět, jakými výrazy Sabinští otcové častovali Romulovy pohůnky poté, co se probrali z deliria a zjistili pravý stav věcí. Mladší doba železná byla drsným obdobím a drsné byly proto i výrazy, jimiž tehdejší lidé častovali své oponenty, a které naštěstí již v dnešní vyspělé době nepoužíváme. "Ty zasraný, zkurvysyni" spílal Ciceronovým předkům náčelník Sabinů, "já se s holkou piplám, a oni mi ji ojebou. Koule jim uřežu zmrdům." A hned poté, co vystřízlivěl, se chopil meče a spolu s ostatními podobně postiženými sousedy se jal učinit to, co si předsevzal. Vzhledem k tomu, že hlavním cílem únosu sabinských dívek bylo rozmnožit římský rod, strhla se nelítostná bitva na život a na smrt, neboť pokud by sabinští otcové splnili to, co si předsevzali, nebylo by možné dosáhnouti původního a (po)hlavního cíle. Celá bitva skončila ovšem remízou poté, co si unesená sabinská děvčata uvědomila, že to s těma Římanama zase nebylo až tak špatné, a pokud by jejich taťkové zvítězili, měly by definitivně po hehe. U vědomí této tristní skutečnosti se sebraly a postavily se mezi bojující muže - dokud tedy ještě byli muži. Bitva byla tímto skončena a rod římský zachráněn.
A jakou roli v tomto příběhu hraje slavná vlčice? Vysvětlení je nadmíru snadné a jednoduché. Latinský výraz lupus označuje vlka a lupa je pak ženský rod tohoto slova - vlčice. Stejné slovo se ovšem používalo nejen pro toto plaché zvířátko, ale i pro podstatně divočejší osobu ženského pohlaví, která si na živobytí vydělávala právě tímto pohlavím. Ano, přátelé, lupa je vlčice, ale také štětka, děvka, neboli prostě kurva. Romula a Rema tak neodkojila vlčice, ale žena nevalné pověsti a celá zaznamenaná báje je pouze mystifikací pozdějších pyšných římských aristokratů, kteří si tuto skutečnost nechtěli připustit ani ve svém nejděsivějším snu. My v dnešním osvíceném věku ale víme své - pověst o bratrech, odkojených vlčicí je reminiscencí na hanlivé označení zkurvysyni, kterým Římany označil pokořený sabinský pantáta.