Proč právě Řím?
Jaká je příčina toho, že se i po mnoha staletích zajímáme o starověký Řím? Co nás v době, kdy kosmické sondy létají na cizí planety, kdy celý svět je propojen prostřednictvím internetu, fascinuje na této dávno zaniklé říši?
Řekneme-li Řím, různí lidé si v mysli vybaví různé věci. Někdo mocné, ale zvrhlé císaře, někdo monumentální stavby, někomu utane na mysli ohromná velikost impéria, jinému zase jeho strmý pád. Najde se však pouze málokdo, kdo by o antickém Římu neslyšel a nenajde se již vůbec nikdo, kdo by s jejím dědictvím alespoň zprostředkovaně nepřišel do styku.
Název dnešního tématu je otázkou a protože položit dobrou otázku je obtížnější, než na danou otázku odpovědět, budeme se snažit v úvodu uvedenou obecnou otázku rozdělit na jednotlivé dílčí a tedy konkrétnější otázky. Konečným cílem pak je tyto dílčí otázky formulovat tak, aby na ně bylo možné dát jasnou a uspokojivou odpověď. Z těchto důvodů jsou tedy v celém textu na koncích vět častěji otazníky než tečky.
Ono je hezké si při pohledu na Koloseum nebo na film o mocných císařích říci: „To je hustý“, ale, kurňa, proč?
Základní a přirozené hodnoty
Abychom mohli odpovědět na otázku, co nás obecně fascinuje na starověkém Římu, jaká je prvotní příčina a základ našeho zájmu, musíme nejprve definovat obecné a přirozené hodnoty, které jsou společné všem lidem nezávisle na tom, v jaké době žijí a kde žijí.
Jsou to hodnoty, na nichž závisí jak existence jedince, tak i přežití celé skupiny, ve které tito jedinci žijí. Respektování a garantování těchto hodnot pak člověk očekává od státu, ve kterém by chtěl žít. Těmito hodnotami jsou:
- Zajištění obživy
- Zajištění bezpečnosti
- Stabilita
Zajištění obživy
Dostatek potravy je základním předpokladem pro existenci života každého tvora na libovolném vývojovém stupni. Je lhostejné, zda se jedná o prvoka nebo o živočicha druhu homo sapiens. Každý živý tvor inklinuje k tomu, aby se usadil v místě, kde má dostatek zdrojů, zejména potravy. I v případě vyspělých společností můžeme vysledovat obdobný jev, kdy se dochází k přirozené a spontánní migraci k těmto zdrojům. Opačně lze pak říci, že člověk se cítí bezpečně tam, kde má dostatek zdrojů pro sebe i pro zajištění svých potomků.
Zajištění osobního bezpečí
Druhým základním předpokladem pro přežití každého jedince je zajištění osobní bezpečnosti, tedy toho, že nebude připraven nejen o získané životní zdroje, ale zejména o své zdraví nebo dokonce život. Je zřejmé, že v přírodě mají větší šanci přežít zdraví a silní jedinci nebo skupiny. Lze tedy říci, že větší skupina hájící společné zájmy má větší šanci na přežití a každý jedinec se v ní cítí bezpečněji, tedy lépe.
Stabilita
Důležitým faktorem pro přežití skupiny, sdílející společné hodnoty, je též stabilita v delším časovém období. Neboť pouze podmínky, které přetrvávají po dobu více než jedné generace, poskytují prostředí zajišťující podmínky pro život dalších generací. Stabilita, tedy dlouhodobé zajištění výše uvedených hodnot, je tedy opět jednou ze základních podmínek pro pocit bezpečí každého jedince a tedy i rozvoj společnosti, ve které žije.
Shrneme-li to, co bylo řečeno, stávají se důvody, proč nás Řím fascinuje, mnohem zřejmějšími. Tisíciletá existence, rozsah impéria, moc císařů, to vše jsou pouze různé podoby výše zmíněných základních životních hodnot.
Velikost a moc impéria
První, co nás napadne při vyslovení slova Řím, je ohromná velikost římského impéria a moc jeho vládců. Ve vrcholném období ovládal Řím území od Británie na západě po Mezopotámii na východě, od Rýna na severu až po nilské katarakty u Asuánu na jihu.
Ztotožnění se se silnějším
Člověk, jak již bylo výše popsáno, inklinuje k takové společnosti, která mu svou velikostí, mocí nebo silou dodává pocit bezpečí. S takovouto společností se pak ztotožňuje i tehdy, když on sám, jako jedinec těmito vlastnostmi nedisponuje. I ruský mužik cítil hrdost na Stalinovu bolševickou říši, lhostejno, že vyrostla z nezměrného utrpení toho prvního, zaviněného nezměrnou touhou po moci toho druhého. Stejně tak cítí fanoušek svou sounáležitost se sportovními hvězdami svého týmu, bez ohledu na to, že on je na sociálních dávkách a jeho oslavovaní vrstevníci vydělávají miliony. Stejně tak se ovšem frustrovaná lůza srocuje na náměstích kolem svého vůdce, řvouce „Čechy Čechům“ (což ovšem obvykle platí pouze do té doby, dokud mají přesilu).
Příslušnost k té které skupině, národu nebo státu může mít mnoho podob, od nezištného vlastenectví až po xenofobní kriminální projevy. Je tématem na mnoho dalších diskuzí, jakou formu měla tato sounáležitost v Římě a jak se v průběhu věků vyvíjela. Je však nade všechnu pochybnost, že i tato sounáležitost je jedním z faktorů, který ovlivňuje náš současný zájem o starověký Řím.
Výlučnost Říma
Velkost a moc Říma jsou jistě důležitými důvody pro náš zájem o starověký Řím, nejsou to však zdaleka důvody jediné, a troufám si říci, že nejsou ani důvody hlavními. Velkých a mocných říší existovalo v průběhu věků bezpočet. Některé byly stejně slavné jako Řím. Egypt dodnes fascinuje svojí starobylostí a ohromná moc faraonů jako by se vtělila do pyramid. Alexandrova říše sahala od Řecka až do Indie a Džingischán ovládal území od východní Asie až po okraj Evropy. Existovaly i jiné mocné říše, které však přes svoji velikost upadly v zapomnění a o jejich existenci dnes vědí pouze odborníci.
Jak je možné, že moc Říma přetrvávala po mnoho staletí?
„Jak významný a výjimečný je předmět mého výkladu, vysvitne snad nejlépe, jestliže poměříme a porovnáme někdejší nejproslulejší mocnosti, jimž věnovali dějepisce největší pozornost, s mocí Římanů. Peršané měli v jisté době velkou říši a moc. Kdykoli se však odvážili překročit hranice Asie, ohrozili nejen svou říši, ale i svou vlastní existenci. Lakedaimoňané usilovali po dlouhou dobu o hegemonii v Řecku. Když konečně zvítězili, udrželi ji nesporně necelých dvanáct let.“
Polybios Dějiny I.2.1.-3.
Zrod z nepatrnosti
Řím byl na svém vrcholu světovládnou říší.
Jak je ale, k ďasu, možné, že se z jedné z mnoha osad v jakémsi zapadákově stalo impérium obsahující celý tehdy známý civilizovaný svět?
Abychom mohli odpovědět na zmíněnou otázku, musíme rozebrat jednotlivé okolnosti, které tuto neobyčejnou expanzi formovaly.
Zeměpisné podmínky
Příhodné zeměpisné podmínky jsou nezbytnou podmínkou pro naplnění základního předpokladu pro rozvoj jakéhokoli lidského společenství, neboť zajišťují obživu všem členům tohoto společenství.
- Jaké byly podmínky v oblasti Latia, kde se Řím zrodil?
- Byly něčím výjimečné?
Politické uspořádání
Důležitou otázkou, kterou si klade každý zájemce o historii Říma je, jaké bylo politické uspořádání, které umožnilo rozvoj římského státu. Zde nám vyvstává celá řada otázek:
- Kdo byl svrchovaným držitelem výkonné a zákonodárné moci?
- Jaké byly zákony, které tuto moc definovaly, kdo je navrhoval, schvaloval a jak byla z nich plynoucí moc vykonávána?
- Jak se toto politické uspořádání vyvíjelo?
- Jaké jsou souvislosti s politickým uspořádáním moderních států?
„Kdo by byl opravdu tak netečný a lhostejný, aby nechtěl poznat, jak a za jakého ústavního uspořádání se Římanům podařilo ovládnout v průběhu necelých padesáti tří let téměř celý obydlený svět, což je zcela ojedinělá událost?“
Polybios Dějiny I.1.4.
Společenské uspořádání
Stát o velikosti Říma může být zárukou bezpečí a blahobytu. Stejně veliké a mocné říše však mohou být i nenáviděným symbolem otroctví a nesvobody (a to se nemusíme v čase vracet až do antiky). To, po čem lidé touží, totiž není jen pocit bezpečí v rámci světovládné velmoci, ale i pocit svobody. Takto pojatá svoboda spočívá v tom, že stát sice poskytuje ochranu proti vnějším nebezpečím, ale současně ponechává dostatek volnosti pro to, aby každý jeho občan mohl sám a svobodně rozhodovat o svém osobním životě.
Maně nám vytane na mysli Hérodotův popis stavby Chufuovy pyramidy, kdy tisíce otroků budovaly v nelidských podmínkách pod ranami bičem titánskou stavbu určenou pro jediného všemocného vládce. Archeologické výzkumy však ukazují něco jiného. Stavitelé pyramid patřili k vrstvě kvalifikovaných dělníků, o které bylo v rámci tehdejších možností dobře postaráno.
- Jak tomu bylo v Římě?
- Bylo římské impérium diktaturou, ve které malá skupina privilegovaných aristokratů mocí ovládala většinu obyvatel?
- Lze vůbec násilím na vlastním obyvatelstvu vybudovat světovládnou říši?
Sounáležitost se státem
Jak bylo řečeno výše, jen svobodný občan může cítit sounáležitost se státem, který chrání jeho práva, ale neporušuje jeho svobody. V této souvislosti se pak nabízí otázky:
- Jaký byl vztah občana k římskému státu?
- Jak participoval na jeho moci a velikosti?
Pád impéria
Příslušnost k mocnému státu poskytuje pocit bezpečí, žádný strom však neroste do nebe. Prudký pád Říma je pro nás varováním a mementem.
- Jak se mohlo stát, že se tak mocná říše zhroutila?
- Opravdu pád Říma způsobily hordy barbarů valící se přes hranice impéria?
- Způsobila pád Říma neschopnost jeho vládců nebo byl tento pád logickým vyústěním historických procesů, které byly stejně nevyhnutelné, jako je nevyhnutelná smrt každého člověka?
I toto je důvodem našeho zájmu o starověký Řím.
Analogie
Veškeré výše uvedené skutečnosti jsou jistě důležitým argumentem pro to, abychom se se o antický Řím zajímali, ale pro mnohé se jedná pouze o dávno minulé příběhy. To co dodává těmto příběhům na aktuálnosti, jsou zjevné souvislosti se životem v současném světě. Při podrobnějším studiu totiž pochopíme, že Římané řešili stejné problémy, jakými se zabýváme i dnes. Rčení „Už staří Římané“ je pouze reflexí těchto mnohdy podvědomě vnímaných souvislostí.
Po pádu Sovětského bloku zbyla z původních dvou rivalů jediná supervelmoc USA. Vojenská moc Spojených států a jejich vliv v celém světě nutně evokuje otázku, zda existuje nějaká souvislost mezi dnešními Spojenými státy a antickým římským impériem.
- Je používání takovéto analogie oprávněné?
- Může naší vyspělou civilizaci potkat stejný osud, jaký potkal římskou říši?
Dědictví
Nejsou to jen analogie, které nás spojují se starověkým Římem, antický Řím nám zanechal rozsáhlé dědictví, které si možná ani neuvědomujeme, ale kterého jsme svědky doslova na každém kroku. I pátrání po původu tohoto dědictví je jistě pádným důvodem pro to, zabývat se národem, který nám toto dědictví zanechal.
Na závěr si tedy ve zkratce připomeneme něco z toho, co nám Senát a Lid Římský odkázal.
Latina
Římská říše zanikla, ale latina, jazyk používaný v její západní části, přetrvala jako univerzální dorozumívací prostředek takřka v celé Evropě. Latina byla vyučovacím jazykem na všech univerzitách. Díky latině byly středověké univerzity vskutku celoevropskými centry kultury a vzdělání, které překračovaly hranice tehdejších států. Také takřka veškerá moderní odborná terminologie má původ v latině (ano i třeba kalkulačka, banka, bankrot, money, pay, fiskus, erár, ... a to jsem zmínil jen krátký výčet, který se týká peněz). Italština je přirozeným dědicem latiny, ale i románské jazyky jako Španělština a Angličtina obsahují až 60% výrazů pocházejících z latiny.
„Hovorová forma Latiny se s šířením římského panství dostávala do všech částí světové říše římské. Podle území se během doby rozrůznila na jazyky, z nichž vznikly dnešní jazyky románské: italština, španělština, portugalština, rumunština. Latinské prvky vnikly díky Caesarově okupaci značné části Británie i do jazyka anglického.“
S. Šenková: Latinsko-český slovník, Nakladatelství Olomouc 1999.
Právo
Římané byli zakladateli právní vědy jurisprudence. Od Římanů pochází právní systém, který se stal základem pro veškeré právo nejen v Evropě, ale v podstatě na celém světě. A samozřejmě, římské právo je i základním předmětem na právnických fakultách, který je těší stejné oblibě jako anatomie na medicíně.
Kalendář
Juliánský kalendář zavedený Juliem Caesarem v r. 46 př. n. l. je platný od r. 45 př. n. l. dodnes. V roce 1582 byla papežem Řehořem XIII. provedena pouze jeho malá korekce. Jako malou perličku lze uvést, že v této souvislosti měl rok 46 př. n. l. 445 dní.
Města
Nejen Řím, ale i města jako Kolín nad Rýnem, Mohuč, Trevír, Regensburg, Vídeň, Leon, Londýn, atd. atd. mají svůj původ a počátek v antickém Římě. Většina z výše jmenovaných vznikla na místě původních legionářských táborů a legionářský tábor se stal i urbanistickým základem při budování středověkých měst jako jsou např. Č. Budějovice, Plzeň, Klatovy....
Architektura
Zmiňovat se o architektuře, by bylo „nošení sov do Athén“. Používání klenby, betonu, ale zejména inženýrské stavby jako akvadukty a silnice, to všechno patří k dědictví starého Říma.
Křesťanství
Křesťanství jako dědictví Říma? Vždyť přece Římané používali křesťany jako potravu pro lvy! Jistě, křesťané měli v prvních dvou stoletích n. l. v Římě stejnou pověst, jako má dnes Talibán v USA. Římská říše však se svou dokonalou infrastrukturou byla ideálním prostředím, ve kterém se křesťanství mohlo rychle rozšířit do celého civilizovaného světa. Kromě toho, i dnešní papež jako pontifex maximus přejímá titulaturu pohanského velekněze ...
Idea jako hlavní dědictví
Řím a Evropa byly od počátku 7. stol. v rozvalinách. Tehdejším obyvatelům musely trosky jeho bývalé slávy připomínat dílo kdysi mocné civilizace, která na dobro zmizela v propadlišti dějin. Císařské paláce ležely v troskách, ale idea mocné říše přetrvávala dál. Neuběhla však dlouhá doba (neboť co je v tisícileté historii jedno nebo dvě století?) a v roce 800 papež Lev III. provolal vládce Franků Karla, později nazvaného Veliký, imperátorem a korunoval ho jako císaře Říše římské. Tento státní útvar pak pod názvem Svatá říše římská národa německého (Sacrum Romanum Imperium) formálně přetrval až do roku 1806. Paradoxní na tom je, že člověk, který jeho zánik způsobil, sám čerpal z idejí římského impéria – nebyl to nikdo jiný než francouzský císař Napoleon Bonaparte.
Tato idea mocné říše vládnoucí ostatním národům je pak dědictvím, jehož význam si uvědomoval již jeden z největších antických básníků Vergilius.
„Jiní ať kovové sochy, jak živoucí, jemněji tvoří - budiž!
I z mramoru tvář, jak mluvící, dovedou vyvést,
jiní ať řeční lépe a oběh nebeských těles
umějí zobrazit hůlkou a určit východy hvězdné,
ty však, Římane, hleď, bys mocí národům vládl,
to bude umění tvé, dát pokoj světu a právo,
laskav k poddaným být, však odbojné rozdrtit válkou.“
Vergilius – Aeneis.