Romicus - symposia

Jak často se dnes můžeme setkat s tím, jak se někdo ohání „svobodou“, „demokracií“, „spravedlností“, ale tyto obecné pojmy si vykládá podle toho, jak se mu to zrovna hodí a o jejich podstatě přitom nemá ani potuchy. Znalost obecných principů a pojmů nás má chránit před balamucením ze strany mocichtivých jedinců. I proto byli lidé, zabývající se filosofií, vždy trnem v oku všem představitelům totalitních režimů, kteří filosofii nahrazovali demagogií.

Ohledně termínu „svoboda“ docházeli stoičtí filosofové k závěru, že člověk může být svobodný pouze v záležitostech, které má ve své moci a může je tedy ovlivňovat. Z toho v podstatě plyne, že svoboda je vnitřním stavem každého člověka. Epiktétos jako představitel tzv. pozdní stoy byl společenským postavením otrok a tvrdil, že kdokoli může mocí připravit člověka o majetek, o volnost pohybu, ba dokonce i o život, ale nikdo jej nemůže připravit o svobodný názor, o právo jednat za každé situace v souladu s ctností.

Filosofie nachází obecné postupy jak se dobírat podstaty věcí, nezávisle na tom, co zkoumáme. Učí definovat axiomy a základní principy logiky.

Logické principy formulovali stoikové zejména ve své teorii o způsobu poznávání světa, tedy v oboru, který označujeme jako gnoseologii.

Filosofie snaží se nacházet to, co je obecně správné a odlišit to od toho co je pouze prospěšné. Toto je zásadní problém (nejen) dnešní doby, ve které obvykle je preferováno to, co je prospěšné.

Mravními hodnotami a životem v souladu s těmito hodnotami se zabývá filosofický obor, který se jmenuje etika. Stoikové považovali za nejvyšší hodnotu „ctnost“ άρετέ (lat. virtus). V rámci své svobodné vůle měl každý člověk jednat v rámci této ctnosti. Ctnost byla také měřítkem, podle kterého se posuzoval význam věcí – důležité bylo pouze to, co mohl člověk ovlivnit svou vůlí a co mělo nějaký vztah ke ctnosti, všechny ostatní věci byly z hlediska ctnosti indiferentní a tedy nevýznamné nebo bezpředmětné. Z tohoto důvodu také stoikové odsuzovali sofisty – filosofie má význam pouze ve vztahu k člověku a nesmí být tedy samoúčelná.

Význam staré stoy spočívá především ve formulaci a systematizaci myšlenek, a potažmo tedy k vlastnímu založení stoické školy. Zakladatelem stoické školy je, jak bylo výše uvedeno, žák kynického filosofa Kráta (Κράτης, cca 365 – 285 př. n. l.) Zenón z Kitia (Ζήνων ό Κιτιεύς, cca 334 - 262) 11). Jeho žákem a zároveň následníkem a druhým představeným (σχολάρχης – scholarches) byl Kleanthés (Κλεάνθης, cca 330 – 230 př. n. l.). Po jeho smrti pak stoickou škol vedl jako třetí scholarcha Chrýsippos ze Sol (Χρύσιππος ό Σολεύς, cca 279 – 206 př. n. l.) 12). Tento představitel by ze všech stoických filosofů nejplodnější. Provedl systematický souhrn celého stoického učení, napsal okolo 700 spisů a bývá označován jako druhý zakladatel stoické školy, který se zejména svými spisy o logice řadil po bok nejvýznamnějšího antického systematika Aristotela.

Přesto, že příslušníci staré stoy byli skutečnými zakladateli stoické školy, nedochovalo se z jejich díla v podstatě nic více, než pouhé zlomky obsažené zejména v díle Diogena Laërtia nebo v citacích v dílech jiných autorů.

Mezi filosofy tzv. střední stoy patří zejména Panatios (Παναίτιος, cca 185 – 110 př. n. l.) a Poseidonios (Ποσειδώνιος, cca 135 – 51 př. n. l.). Jejich význam spočívá hlavně v tom, že zprostředkovali stoickou filosofii obyvatelům Říma. Panaitios byl žákem athénské školy, ale ve 30. letech 2. stol. př. n. l. působil na přání P. C. Scipia Aemiliana v Římě, kde se stýkal s významnými představiteli zdejší aristokracie 13). Jeho hlavním dílem, jehož titul známe, je spis O povinnostech (περί τοϋ καθήκοντος), který inspiroval M. Cicerona při/k sepsání jeho stejnojmenného díla 14).

Panaitiovým žákem byl Poseidonios. Poseidonios vedl filosofickou školu na ostrově Rhodos, kde jeho přednášky navštěvoval i Cicero. Poseidonios pobýval též v Římě jako vyslanec Rhodu a stýkal se zde s významnými politickými činiteli včetně Caesara a Pompeia. Byl také často citován v dílech mnoha známých autorů – Cicerona, Caesara, Livia, Plútarcha a jiných.

Jestliže příslušníci střední stoy předávali Římanům svoje znalosti, pak v době nové stoy jsou to již Římané, kteří patří k nejznámějším zástupcům stoické školy nebo alespoň píší svá díla v duchu stoické filosofie. Právě z jejich spisů čerpáme většinu našich znalostí o stoické filosofii.

Zhruba lze tedy říci, že příslušníci staré stoy byli zakladateli stoické školy, příslušníci střední stoy jejich znalosti předali Římanům a zásluhou římských autorů patřících do nové stoy se dochovaly základní teze stoické filosofie dodnes.

(106 př. n. l. – 43 př. n. l.)

M. Tullius Cicero se narodil v roce 106 př. n. l. v horském městečku Arpinum vzdáleném přibližně 100 km od Říma. Jeho otec byl bohatým příslušníkem jezdecké třídy a jeho syn Marcus se díky vlastním schopnostem a píli – a samozřejmě otcových peněz, vypracoval do nejvyšších vrstev římské společnosti.

Římská společnost byla přísně sociálně a ekonomicky rozdělena. Kromě nesvobodných otroků a neplnoprávných cizinců byli jejím základem svobodní římští občané rozdělení původně do pěti majetkových tříd. Na samém vrcholu pak stáli privilegovaní příslušníci římské elity, kteří se dělili na jezdce (ordo equester, equites) a senátory (ordo senatorius, patres conscripti) 15). Zvláštní skupinu pak tvořili příslušníci senátu, kteří dosáhli nejvyšších římských úřadů s právem velení vojsku – imperiem, označovaní jako nobilita. Ten jemuž se podařilo dosáhnout tohoto nejvyššího stavu jako prvnímu v rodině, byl označován jako „nový člověk“ – homo novus. Tímto „novým“ příslušníkem nobility byl i M. T. Cicero.

Cicero se přes své hluboké vzdělání nikdy nepovažoval za filosofa. Jeho hlavním oborem, na kterém si velice zakládal, bylo řečnictví. Dokonalé ovládnutí jazyka, schopnost prostřednictvím slova vyjádřit a interpretovat názor a myšlenku, bylo také základním předpokladem k vykonávání právní praxe a k dosažení významných politických postů. A právě latinský jazyk a schopnost precizního formulování myšlenek byly nástroji, jejichž prostřednictvím se Cicero zapsal do dějin stoické filosofie. Drtivá většina filosofických spisů byla totiž napsána řecky a Cicero se výraznou měrou podílel na vytvoření příslušné filosofické terminologie v latinském jazyce.

Přesto, že byl Cicero vyhraněným příznivcem stoické filosofie, do dokonalosti skutečného mudrce měl poměrně daleko – ke cti mu nutno přiznat, že to ani nijak neskrýval. Na svoje bezpochyby mimořádné schopnosti, inteligenci a vzdělání byl zjevně pyšný a svými sarkasmy a bonmoty to rád dával najevo svým bližním. Svoji ješitností a sebestředností se tak, byť v mnohem kultivovanější formě, docela podobal našemu současnému prezidentovi Zemanovi. Jeho nářky adresované svým přátelům z vyhnanství měli také daleko k jednomu z pilířů stoické ctnosti – trpělivému snášení nepřízně osudu.

Zajímavé jsou ovšem i Ciceronovi dopisy, které si vyměňoval se svým asi nejdůvěrnějším přítelem T. Pomponiem Attikem. T. Pomponius Atticus byl příznivcem epikúreismu, tedy druhé nejvýznamnější filosofické školy. V těchto dopisech, které jsou cenné i pro svůj upřímný osobní obsah, často s humorem a nadsázkou špičkuje svého filosofického oponenta 16).

(95 př. n. l. – 46 př. n. l.)

Cato Utický nebo též Cato mladší byl příslušníkem starobylé patricijské rodiny. Cato patřil ke konzervativní části senátorů, kteří lpěli na tradičních římských hodnotách a přísné morálce. Jeho okázale asketické vystupování však působilo již v jeho době archaicky 17). Catonovy morální zásady vycházely ze stoické filosofie, což prokázal zejména ve svých posledních chvílích, kdy dal přednost sebevraždě před milostí z rukou svého úhlavního nepřítele Caesara. Pravdou však zůstává, že jeho rigidní postoj a nekompromisní lpění na v jeho době již zjevně upadajících republikánských hodnotách vedly k eskalaci napětí, které vyústilo v občanskou válku. Tomu všemu jistě přispívala i Catonova osobní animozita vůči jeho protivníkovi Caesarovi.

Známý je Caesarův intimní vztah s Catonovou nevlastní sestrou Servilií Caeponis. Dokonce se povídalo, že M. Junius Brutus, je ve skutečnosti nemanželským synem Caesara a Servilie 18).

Přesto, že Cato po sobě nezanechal žádné filosoficky zaměřené dílo, stal se symbolem republikánských ctností hodných stoického filosofa.

(85 př. n. l. – 42 př. n. l.)

Historie rodu Juniů, ke které patřil i Marcus Brutus, sahá až k samotným počátkům Říma. Jeho prapředek patřil k zakladatelům republiky a stal se dokonce prvním římským konzulem. Kromě toho, že M. Brutus patřil k jednomu z nejvýznačnějších rodů, byl znám i jako příznivec stoické filosofie. Právě jemu věnoval Cicero své nejznámější filosofické spisy shrnuté do sbírky známé jako Tuskulské hovory 19).

Zajímavé je, že ačkoli se Brutus hlásil ke stoické filosofii, nebránilo mu to půjčovat peníze na lichvářský úrok, a to přes skutečnost, že finanční podnikání bylo příslušníkům senátorských vrstev zapovězeno. O tom, že si při vymáhání dluhu nebral servítky, svědčí jeho korespondence s Ciceronem v době, kdy Cicero zastával úřad guvernéra provincie Kilikie. Brutus po něm požadoval, aby mu vahou svého úřadu pomohl vymoci dlužnou částku, kterou dříve poskytl místní honoraci na měsíční (!) úrok 4%. Dokonce se v této žádosti z celkem pochopitelných důvodů zapíral a Ciceronovi psal, že chce dluh vymoci pro svého blízkého přítele. Cicero, chtěje zůstat věrný svým zásadám, se nejprve vykrucoval a nakonec nabídl, že pomůže dluh vymoci s obvyklým úrokem 1%, což se ovšem zase zajídalo ctnostnému Brutovi 20).

Zde můžeme názorně vidět, že i ve filosofii je jednou věcí teorie a druhou reálná praxe….

V občanské válce rozpoutané v r. 49 př. n. l. stál M. Brutus na straně optimátů, hájících zájmy senátorské aristokracie proti Caesarovým legiím. Po porážce u Farsalu byl Brutus Caesarem omilostněn a dokonce s jeho přispěním dosáhl vysokého úřadu praetora. Přesto patřil k hlavním postavám spiknutí v r. 44 př. n. l. a věren rodinné tradici se stal jedním z Caesarových vrahů. Místo očekáváného obnovení republiky však došlo k další občanské válce. Po porážce v bitvě u Filipp pak Brutus napodobil svého přítele a tchána Katona Utického a spáchal v duchu stoických principů v bezvýchodné situaci sebevraždu.

(4 př. n. l. – 65 n. l.)

Jedním z nejznámějších římských příznivců stoické školy je Lucius Annaeus Seneca. Seneca svým životem snad nejvýrazněji ukazuje vrtkavost osudu, který v jeho případě z valné míry závisel na přízni či nepřízni vládnoucího římského císaře. Seneca pocházel z provincie Hispania – dnešního Šapnělska, ale již od raného mládí se vzdělával v Římě, kde se také později ucházel o úřední posty. Brzy se však dostal do konfliktu s císařem Caligulou, který ho prý nechal žít pouze kvůli jeho chatrnému zdraví s tím, že tak jako tak brzy zemře. Za vlády jeho nástupce Claudia byl na popud císařovny Messaliny obviněn z nedovolených styků s Caligulovou sestrou Julií Livillou a poslán do vyhnanství na Korsiku. Zde s věnoval studiu stoické filosofie a psaní některých svých spisů. Po pádu Messaliny byl však Claudiovou další manželkou Agrippinou povolán zpět do Říma coby vychovatel jejího syna Nerona. Po předchozích peripetiích zde nastal Senekův hvězdný vzestup. Poté, co se Nero ve svých 17 letech stal římským císařem, stal se Seneca jeho nejvlivnějším rádcem a v podstatě jedním z nejmocnějších a nejbohatších mužů v impériu. Nero se s postupem času však stával stále samolibější a vliv jeho učeného rádce čím dále, tím více slábl. Vše vyvrcholilo po požáru Říma v roce 64, kdy se naplno projevily císařovy megalomanské rysy. Seneca upadl v nemilost, a přestože se stáhl do ústraní a zřekl se svého obrovského majetku, byl po odhalení Pisonova spiknutí obviněn z účasti na pokusu o státní převrat a přinucen k sebevraždě.

Senecovy spisy patrně znali i raně křesťanští autoři a církevní otcové a jeho myšlenky tak pomáhaly formovat základy křesťanské etiky. Dochovaly se i pozdější falza dopisů, které si tento filosof měl vyměňovat se svým vrstevníkem apoštolem Pavlem 21).

(55 – 135 n. l.)

Zatímco všechny výše uvedené osobnosti patřily k příslušníkům nejvyšší římské aristokracie, kteří se stoické filosofii věnovali především ze zájmu, Epiktétos stál na úplně opačném konci společenského žebříčku. Narodil se v Hierapoli, dnešním Pamukkalé v Turecku. Již od mládí však žil v Římě, zpočátku jako otrok, později pak jako propuštěnec. Poté, co císař Domitianus vypověděl z Říma filosofy, odešel do Níkopole v Řecku, kde založil filosofickou školu.

Epiktétos, stejně jako jeho vzor Sókrates, po sobě nezanechal žádné spisy. To, co z jeho myšlenek známe, se dochovalo díky záznamům jeho žáka Arriána z Nikomédie. Tento autor spisu Tažení Alexandra Velikého (Άλεξάνδρου άνάβασις – Alexándrou anábasis) 22). zaznamenal Epiktétovy výklady (Διατριβαί – Diatribai, Rozpravy) a pořídil také výtah z jeho přednášek (Ένχειρίδιον – Encheiridion, Rukojeť) 23).

Jeho společenské postavení ovlivnilo i jeho filosofické názory. Svým přísným pojetím etiky vycházel ze staré stoy. Kladl důraz na vytrvalost a vůli, kdy pouze vlastním úsilím a cílevědomostí můžeme dosáhnout opravdové ctnosti. Ctnost je pak to jediné, co má v životě opravdový význam a je to také to jediné, o co má smysl usilovat. Ctnosti navíc může dosáhnout každý člověk nezávisle na svém postavení. Ctnost, vlastní vůle a sebeovládání je také jediná věc, která nemůže být nikomu nikým zcizena, i kdyby vás o ně chtěl připravit sebemocnější člověk. Je to tak to jediné, co člověk doopravdy vlastní a má výlučně ve své moci.

Nakonec si dovolím uvést dva citáty 24):

Je třeba v sobě vypěstovat pravý mír, pravý mír duše, neboť vše můžeme ovládat vůlí. Ostatní věci se stávají tím, jaký postoj k nim ve svém nitru vytváříme. Ani smrt není strašná, strašný je pouze strach z ní. A ovládat tento strach, to už je v moci naší vůle.

Dnes, kdy do našeho života stále silněji proniká nevraživost, nenávist a násilí, myšlenky o životním klidu, vyrovnanosti a snášenlivosti působí jako uklidňující balzám.

(121 – 180 n. l.)

Jestliže Epiktétos patřil alespoň na počátku svého života k té nejnižší společenské vrstvě, stál Marcus Aurelius Antoninus na samém vrcholu mocenské pyramidy. Marcus Aurelius byl totiž v letech 161 – 180 n. l. římským císařem. Jeho osobou se uzavírala éra tzv. adoptivních císařů, tedy císařů, kteří neměli vlastního potomka a za své následníky si volili ty nejschopnější muže ze svého okolí. Císařem Markem Aureliem se však toto vpravdě nejskvělejší období římského impéria uzavírá. Již za jeho života musel Řím čelit mnohým potížím, které pramenily ze stále narůstajících vnitřních problémů a které vyústily v dlouhou válku, kterou nazýváme válkou Markomanskou.

Z doby tzv. Markomanské války se dochovaly četné důkazy o pobytu římských vojsk na našem území. Nejznámějším takovým místem je Mušov v okrese Břeclav, kde se nalezly pozůstatky po táboře římské armády. V této lokalitě se podařilo lokalizovat mimo jiné i základy kamenné budovy, která sloužila pravděpodobně jako velitelství (pretorium) a základy jiné rozlehlé stavby, patrně vojenské nemocnice (valetudinarium). Toto vše svědčí o tom, že se jednalo o stálý tábor a nikoli jen o polní tábor zřizovaný jako dočasné útočiště jednotky na vojenském tažení. Pozůstatků takovýchto polních táborů se dochovalo více, nejsevernější z nich se nacházely daleko na sever od římské dunajské hranice v oblasti Modřic u Brna a jeden byl dokonce nalezen až v Olomouci-Neředíně 25).

Je paradoxem, že člověk, který se od mládí zabýval stoickou filosofií a je označován jako filosof na trůně, musel po většinu své vlády vykonávat svůj úřad jako vrchní velitel římské armády na vojenských taženích daleko od města Říma. Byla to ovšem právě stoická filosofie, která mu pomáhala překonávat všechny s tím spojené překážky a nesnáze26). A právě tyto nesnáze, kdy ten nejmocnější muž tehdejšího světa musí trpělivě snášet úděl, který před něj osud postavil, formovaly i jeho názory.

Tyto své názory shrnul v knize známé jako Hovory k sobě (Τά είς έαυτόν – Ta eis heauton). Hovory k sobě myšlenkově vychází z Epiktétova díla Rozpravy, které si tento císař patrně velmi oblíbil. V jednotlivých částech se snaží nalézat zejména zdůvodnění svých nebo cizích rozhodnutí hlavně z hlediska přirozenosti a stoické ctnosti. Celé dílo vznikalo postupně během vojenských tažení, kterých se císař osobně zúčastnil a není zcela jasné, zda byl tento spis určen pro veřejnost, nebo zda si císař takto pomáhal nalézat odpovědi na otázky, které si přirozeně kladl v souvislosti s výkonem své nelehké vlády.

S císařem Markem Aureliem končí nejen vrcholná éra římského impéria, ale jeho osobou je též završeno dlouhé období rozkvětu stoické filosofie. Po většinu následujícího století se římská říše během nekonečných válek potácela na pokraji zániku. Ve čtvrtém století se pak stále více začalo prosazovat křesťanství, která nakonec zvítězilo nejen v oblasti náboženské, ale i v oblasti ideologické a duchovní. Poslední „pohanský“ císař Julianus se tento trend marně snažil tento nezvratitelný osud změnit. V roce 393 císař Theodosius I. ustanovil křesťanství jako jediné státem podporované náboženství a nechal uzavřít všechny pohanské chrámy. Symbolickou tečkou za světem antických filosofů bylo uzavření i Platónovy Akademie v Athénách východořímským císařem Jistinianem I. v roce 529.