Romicus - SPQR

Ceasar versus Cato

Římská politika v období republiky nebyla určována stranickou příslušností jejích účastníků, tak jako je tomu dnes. Jednalo se o složitý a v čase se měnící propletenec osobních vztahů, který sloužil k posílení vlivu, moci a vážnosti každého jednotlivého příslušníka senátorské elity. Jednotlivé politické vztahy vznikaly víceméně výhradně na základě aktuální potřeby a prospěšnosti. Jediné trvalejší pouto tvořil příbuzenský vztah, ale i zde v případě sňatků příslušníků aristokracie hrálo zásadní roli to, jaký politický či majetkový prospěch daný svazek přinese. I zde však není vzácným jevem to, že stál bratr v opozici proti bratrovi, a to nejen při jednáních v Senátu, ale i na bitevním poli v občanských válkách 1).

Těžko si představit dvě odlišnější osobnosti než byli Caesar a Cato. Oba patřili ke starobylým šlechtickým rodům s počátky sahajícími až k mytickým dobám Říma. Caesar svůj původ odvozoval od bájného Ascania – Iula, jakožto přímého předka rodu Juliů a přes něj ještě dále až od bohyně Venuše. Nejznámějším předkem M. Porcia Catona byl tzv. Cato starší, který se zúčastnil válek proti Hanibalovi a byl znám svým vyhraněným konzervativním postojem.

Také Cato mladší byl konzervativec, který se každým svým skutkem skoro až teatrálním způsobem snažil dávat najevo svoji bezvýhradnou oddanost starým římským tradicím. Na veřejnosti zcela otevřeně vystupoval proti extravaganci, módním výstřelkům a přepychu. Zcela ignoroval módní výstřelky, někdy dokonce oblékal tógu na nahé tělo a chodil po ulici bosý. Okázale také vystupoval proti sexuální nevázanosti a Plútarchos o něm napsal, že:
„Pro Catona bylo nemyslitelné sdílet lože s manželkou před svatebním obřadem“. 2).
Byl též zastáncem stoické filozofie, ve svém domě například hostil filosofa Athénodora a jako takový pokládal ctnost za nejvyšší hodnotu. Neokázalé vystupování, čestné jednání a poctivé plnění svěřených úkolů pak chápal jako součást a naplnění takto absolutně chápané ctnosti. Je ovšem velmi obtížné a snad i nemožné zjistit skutečnou podstatu jeho činů. Byla to póza, do které se stylizoval, a navazoval tak na pověst svého praděda ve snaze dosáhnout politických cílů, nebo byl opravdu přesvědčen o tom, že jedině úzkostlivé lpění na ctnosti a tradicích předků může zajistit trvání římské republiky? Byl to fanatik, který ve svém zápalu neviděl realitu, nebo oddaný služebník, který chtěl svým příkladem římskou politiku očistit? Cicero o něm v jednom dopise napsal, že:
„Mluví tak, jako by žil v Platónově státu a ne v Romulově žumpě.“ 3).
Jisté je, že přes své navenek skromné vystupování náležel jako příslušník starobylého a proslulého rodu k velkostatkářské senátorské aristokracii, a tedy k nejmajetnější skupině občanů. V rámci této skupiny pak patřil k jejím nejvlivnějším členům. Jeho ctižádost nebyla o nic menší než ctižádost jiných senátorů, pouze ji dával jiným způsobem najevo. A do třetice, nebyl to člověk bez slabostí – někteří autoři píší, že vína byl schopen vypít více, než je zdrávo, a v jedné slabé chvíli dokonce prohlásil, že:
„Caesar je jediný, kdo rozvrací republiku střízliv.“

Caesar oproti tomu v době svého mládí patřil k té vrstvě, kterou bychom nazvali „zlatá mládež“. Byl sebevědomý, jako ostatně každý příslušník jeho třídy, ale na rozdíl od Catona dával své sebevědomí nepokrytě najevo. Chodil na svou dobu výstředně oblékaný a byl rád středem pozornosti. Ve vztahu k ženám, a to i vdaným byl nevázaný a jeho milenkou, se kterou udržoval obzvláště vřelý a dlouhý vztah, byla dokonce Catonova nevlastní sestra Servilia. Luxus pro byl zcela samozřejmou součástí jeho života a neváhal se o něj také dělit. Své milence Servilii věnoval perlu nezměrné hodnoty. Dobře jej také charakterizuje příhoda, kdy byl zajat piráty, kteří za něj požadovali 20 talentů výkupného. Caesar se jim vysmál s tím, že kdyby věděli, kdo je, chtěli by nejméně 50. V době, kdy byl v zajetí, si navíc z pirátů utahoval, že až jej propustí, nechá je ukřižovat a vezme si výkupné zpět, což u nich vzbuzovalo veselí až do doby, kdy jim vyplatil 50 talentů, po propuštění najal vojsko, piráty pochytal a nechal ukřižovat. Ačkoli však vystupoval navenek takto okázale, sám byl ve své osobní spotřebě spíše střídmý a vnější okázalost cíleně používal pro budování svého image. Luxus a přepych pro něj nebyly samoúčelným cílem, ale prostředkem k naplnění osobních a politických ambicí. Spokojil se s prostou stravou a alkohol pil velice střídmě a později asi vůbec ne. Ale hlavně, na rozdíl od Catona, byl Caesar vizionářem, člověkem ohromujícího všestranného nadání a inteligence, který si byl svých schopností dobře vědom a neváhal je prosazovat a činil tak leckdy i způsobem, který se vymykal zažitým schématům. To, co měl s Catonem společné, byla sebejistota a naprosté přesvědčení o správnosti svých činů – cíl byl ovšem pro něj vždy podstatnější než prostředky, které k němu vedou. Byl však také zároveň realistou, který byl pragmaticky ochoten přistoupit na kompromis, pokud nebyl v přímém rozporu s jeho cíli.

Je pravděpodobné, že vhledem k rozdílnosti povah obou protagonistů docházelo mezi nimi k vzájemným sporům od počátku jejich politické kariéry. Zásadním zlomem v jejich vztazích, který mnozí badatelé považují za počátek konce republiky, však bylo jednání Senátu, které se konalo 5. prosince 63 v chrámu Svornosti a při kterém se mělo rozhodnout o trestech pro účastníky Catilinova spiknutí. Catilina byl příslušníkem starobylého šlechtického rodu, který patřil ke skupině politiků, kteří se opírali o moc tribunů a spoléhali na přízeň voličů v lidových shromážděních, kde se hlasovalo o přijetí zákonů. Patřil tedy ke skupině reformistů, která stála v opozici proti konzervativní senátorské vrstvě. Z tohoto hlediska byl tedy Caesarovi názorově blízký. Rozdíl mezi nimi však byl v tom, že zatímco Caesar byl realista, který byl schopen zhodnotit míru rizika (neúčast v Lepidově spiknutí) a dokázal i vyvodit správné důsledky v případě vlastního neúspěchu (odstoupení z úřadu praetora), Catilina se ve chvíli, kdy neuspěl jako uchazeč o konzula, uchýlil k přípravě vojenského převratu. Je možné, že Caesar byl o této skutečnosti informován, ale je pravděpodobné, že se připravovaného puče přímo nezúčastnil. Přes svoje sebevědomé a konvencemi nezatížené jednání byl realistou a odhadl, že ozbrojeným odporem by překročil mez, za níž byl ochoten jít a že i šance na úspěch jsou v tomto případě minimální. Pokud tomu tak bylo, následující vývoj dal Caesarovi za pravdu. Spiknutí bylo odhaleno a Cicero, který v tom roce vykonával funkci konzula, na zasedání Senátu obvinil Catilinu z jeho osnování 4). Catilina následně uprchl z Říma k vojsku, které pro tento účel shromažďoval. V Římě však zůstali jeho společníci, které nechal Cicero zatknout a na příštím jednání Senátu se mělo rozhodnout o jejich dalším osudu.

Zasedání zahájil jako předsedající konzul Cicero řečí, která se dodnes zachovala jako čtvrtá řeč Proti Catilinovi. Vylíčil v ní, že spiklenci se dopustili toho nejtěžšího zločinu a že se ve snaze dosáhnout osobní moci nerozpakovali použít vojenskou sílu proti své vlasti. Neopomněl také, jak to bylo jeho zvykem, patřičně zdůraznit vlastní zásluhy. Prohlásil, že obžalovaní zaslouží nejpřísnější potrestání, ale že konečné rozhodnutí o jejich osudu závisí na svobodném rozhodnutí Senátu, které hodlá plně respektovat a nést za něj také veškerou zodpovědnost. Jako první v rozpravě vystoupil nově zvolený konsul D. Iunius Silanus, který pro obžalované navrhl „nejvyšší trest“. Projev prvního senátora měl vždy zásadní vliv na další vývoj jednání. Stejně, jako v jiných případech, se i nyní další řečníci vyslovovali v souladu s ním pro potrestání spiklenců smrtí. Změnu do jednání přinesl až projev Iulia Caesara. Ten, stejně jako Cicero, odsoudil jednání, kterého se obžalovaní dopustili, o jejich vině totiž nebylo pochyb, a zdůraznil, že pro jejich hrůzný čin je každý trest malý. Dodal ovšem, že pokud budou odsouzeni k smrti, nepřinese to republice nejen žádný užitek, ale naopak, že se bude jednat o nebezpečný precedens, kdy bude pro budoucnost hrozit eskalace násilí při vzájemném vyřizování účtů. Nejednalo se o žádnou abstraktní spekulaci, většina senátorů si dobře pamatovala krveprolití, které v nedávné době provázelo puč zorganizovaný G. Mariem, a následné vojenské obsazení Říma L. Sullou s následnými proskripcemi, jejichž původním účelem bylo také pouze potrestat viníky předchozího převratu. Hrůzy této doby, kdy spolu s pučisty zahynulo mnoho senátorů pouze kvůli snaze vítězů vyřídit si s nimi osobní účty nebo získat majetkový prospěch, hrůzy, které měla většina senátorů v živé paměti, navíc zdůrazněné Caesarovým řečnickým uměním, způsobily obrat v jednání. Silanus začal tvrdit, že nejvyšším trestem neměl na mysli smrt, ale pouze trest, který je v souladu s ústavou a který bude podepřen vůlí senátorů.

Ve chvíli, kdy se zdálo, že zvítězí Caesarův návrh a spiklenci budou odsouzeni k doživotní vazbě ve vyhnanství a propadnutí majetku, vystoupil se svým projevem Cato. Nejprve ostře napadl Caesarův návrh. Poté se pustil do úpadku morálky v současném Senátu, který vyvrcholil spiknutím. Vylíčil hrůzy, kterými chtěli lidé z nejurozenějších rodů postihnout svoji vlast. Celý projev pak vygradoval tím, že zatímco Senát se dohaduje o trestu, zbylí spiklenci se chystají zaútočit a vypálit Řím. Jsou tedy ve válce a válečné zajatce je nutné bezodkladně potrestat smrtí. Po jeho projevu se naprostá většina Senátu přiklonila na jeho stranu.

Během jednání došlo také k situaci takřka bulvárního charakteru, která však dokonale popisuje osobní zášť, kterou Cato k Caesarovi choval, a současně i ukazuje jednu z jejích příčin. V průběhu jednání, které probíhalo už tak ve vypjaté atmosféře, přinesl někdo Caesarovi dopis. Když to Cato uviděl, povstal a emotivně Caesara obvinil, že dostává od spiklenců pokyny a že je to nezvratný důkaz toho, že je do spiknutí zapleten. Obořil se následně na něj, aby obsah listu veřejně přečetl. Ten jej po chvíli zdráhání předal Catonovi, aby jej tedy přečetl sám. Těžko si představit, jaká byla jeho reakce na to, když zjistil, že se jedná o důvěrný dopis, který psala Caesarovi jeho milenka Servilia, Catonova sestra 5). Caesar byl známý svojí nevázaností ve vztahu k ženám. Jeho promiskuita a intimní vztahy s vdanými ženami z aristokratických rodin by samy o sobě stačily k tomu, aby se staly terčem kritiky ze strany tak konzervativního politika, jakým byl Cato. To, že jednou z Caesarových milenek byla jeho nevlastní sestra a že se dokonce veřejně šuškalo, že její syn, známý M. Brutus, je dokonce Caesarovým synem, jej muselo ovšem dovádět až šílenství. Korunu všemu nasazuje to, že nově zvolený konzul D. Silanus, který rozpravu v Senátu toho dne zahájil, byl její manžel.

Caesarovi se alespoň nakonec podařilo prosadit to, že majetek obžalovaných nebyl zabaven, a zůstal tak k dispozici jejich rodinám. Důsledkem toho však bylo, že po skončení jednání byl Caesar napaden ozbrojenými členy stráže, kteří mu vyhrožovali smrtí a z Chrámu Svornosti nakonec musel odejít pod ochranou konzula. V reakci na tuto událost pak do konce roku rezignoval na veškerou politickou činnost.

Rozdílnost povah obou protagonistů se v průběhu času rozvinula v osobní animozitu, kde vzájemné antipatie, zjevné zejména na straně Catona, vedly k naprosté nemožnosti dosažení jakéhokoli kompromisu. Tak jako kdysi Catonův předek proslul výrokem:
„Ostatně soudím, že Kartágo by mělo býti zničeno“ 6),
cílem jakéhokoli vystoupení Catona, nebylo dosažení kompromisu, ale zničení Caesara, nebo alespoň jeho politické kariéry. Ano, i Caesar dokázal být k poraženým nepřátelům krutý, jednalo se ale vždy o příslušníky cizích kmenů, které Caesar nechtěl a ani neplánoval připojit k Římské republice jako provincii nebo jako spojence. Brutální zničení sídel germánských kmenů Tenkterů a Usipetů by se dnes v každém případě kvalifikovalo jako válečné zločiny a bylo také předmětem Catonovy intervence v Senátu, ve které žádal, aby byl Caesar vydán nepříteli z důvodu porušení mezinárodního práva. Jinak ovšem Caesar nakládal s galskými kmeny, které se podle jeho plánu měly stát součástí římského impéria. Na rozdíl od tehdy zažitých válečných zvyklostí se v tomto případě obvykle snažil jednat smířlivě, a nezadávat tak krutým zacházením s poraženými příčinu k případným vzpourám. Ke krutým represím přistupoval pouze v jednotlivých případech povstání, pokud uznal v dané situaci za vhodné, aby se tento případ stal výstrahou ostatním podrobeným kmenům. Absolutně odlišná pak byla situace v občanské válce. Zatímco představitelé konzervativní části Senátu chtěli své protivníky zničit jakožto škůdce, kteří nezaslouží slitování 7), Caesar se cíleně snažil svými skutky dokázat, že mu nejde o osobní pomstu, že se chce pouze domoci práv, která jsou mu ze strany některých senátorů upírána a že mu tedy nejde o likvidaci svých oponentů tak, jak tomu bylo v minulosti za Mariova vpádu do Říma a následné Sullovy diktatury 8), Jistě, bylo to v samých počátcích občanské války, kdy Caesar potřeboval demonstrovat, že nehodlá opakovat Sullovy proskripce a popravovat své oponenty, ale je to též v ostrém protikladu s jednáním senátní opozice po bitvě u Dyrrhachia, kde Caesar utrpěl porážku, kterou jeho nepřátelé mylně pokládali za definitivní 9).

Politická situace na sklonku římské republiky byla velice složitá a i vzhledem k omezenému počtu pramenů ji můžeme vykládat mnoha různými způsoby. Jedno ale považuji za takřka jisté: Ve chvíli, kdy Caesar v duchu překračoval Rubikon a uvažoval o možnosti násilného obsazení Říma, mu na mysli jako podstatné argumenty svědčící pro invazi vytonuly Catonovy projevy, pronesené na památném zasedání Senátu v Chrámu Svornosti v roce 63.