1. část: Jablko sváru
I konala se na Zemi slavná svatba. V jeskyni kentaura Cheiróna, moudrého učitele blíženců Kastóra a Polydeuka, hrdinů Telamóna a Achillea, si bral za ženu jeho syn Péleás dceru boha moří Nérea, krásnou a laskavou bohyni Thetys. Té bylo osudem určeno, že její syn bude daleko mocnější než jeho otec, a tak Zeus, mocný vládce Olympu, nemohl dopustit, aby si vzala za muže některého z bohů, ale určil jí za manžela právě Pélea, krále Fthíe. Kdo by odolal účasti na takové velkolepé události. I sešlo se svatebčanů nepočítaně. Pozváni byli i všichni Olympští bohové. Všichni ? Všichni, až na bohyni Eris, bohyni sváru, dceru bohyně noci, kterou nenáviděli všichni lidé i bohové, s výjimkou boha války Area a bohyň násilné smrti Kér. Ale kdo by o takovou společnost stál.
Zábava byla v plném proudu. Dionýsos, bůh vína, se staral o plné poháry, Apollo také nenechal svou lyru zahálet.
I Zeus si pohodlně hověl na trůnu a obklopen bohyněmi užival vzácné chvíle pohody,
kdy se nemusel hádat se svou žárlivou manželkou Hérou, nebo řešit spory bohů i lidí.
Osud však již rozehrál svou partii a proti osudu jsou i bohové bezmocní.
Bohyně Eris, uražená tím, že nebyla na svatbu pozvána, spřádala plány, jak všeobecnou pohodu překazit.
Uprostřed svatebního veselí, nikým nepozorována, vnikla mezi svatebčany, kde v hloučku stály tři bohyně: Héra, Athéna a Afrodíté.
Vzala zlaté jablko ze zahrady Hesperoven, na které napsaa nápis: "Té nejkrásnější", a hodila ho mezi ně.
Nikdo na zemi ani na nebi nepochyboval o tom, že bohyně jsou překrásné, ale rozhodnout spor,
jenž mezi nimi jablko vyvolalo bylo i nad síly bohů. Zeus, na kterého se všechny tři obrátily,
aby je rozsoudil a přiřkl prvenství jedné z nich, si byl vědom obtížnosti úkolu. Ať vybere kteroukoli jako nejkrásnější,
zbylé dvě si znepřátelí. Ale vládce bohů si musí um?t poradit.
Když hádka neutichala, a bohyně se stále důrazněji domáhaly rozsudku, nechal si Zeus zavolat Herma, posla bohů.
Předal mu jablko a řekl: "Vezmi toto jablko a odejdi spolu s bohyněmi na horu Ída.
Tam nedaleko mocného města Trója žije chudý pastýř Paris.
Ten pro svou prostotu a nezaujatost bude nejlepším soudcem tohoto sporu." Zeus si spokojeně oddychl.
Zbavil se problému, který hrozil přerůst v konflikt, kde by nebylo vítěze.
Čas ujídal ze svého koláče věčnosti a nad městem zvaným Trója se začaly stahovat mraky.
Paris, tento ubohý nástroj Osudu, jak šťastně si žil se svým stádem u pastýře Ageláa. Vynikal tělesnou silou a chránil ostatní pastýře před dravou zvěří. Však se mu také od nich dostalo přezdívky Alexandros tj. ochránce muž?. Každý den sedával se svým stádem na svazích Ídy, kde vyhlížel nymfu Oinónu, která tam na rozkvetlé louce tančila, a již dávno tajně miloval. Nebylo mu však dopřáno těšit se z její lásky.
Jednoho dne, když se již chystal odvést svoje stádo do ohrady, se před ním náhle objevil muž.
Byl urostlé postavy, oblečen v dlouhou lesklou řízu, která sahala až ke kotníkům, a která se v zapadajícím slunci leskla,
jakoby byla utkána z miliónů stříbrných vláken.
Za ním stály opodál tři ženy. Hned pochopil, že má co do činění s bohy, neboť takovou nádheru dosud nikdy nespatřil,
ba nedovedl si ji ani představit.
Muž pak jeho domněnku potvrdil, když mu vyřídil vzkaz od samotného Dia.
Paris se velmi vyděsil, když vyslechl Hermovo poselství. Byl by snad raději utekl, ale vůli nejvyššího boha nelze odporovat.
Hned jak před něj bohyně předstoupily, pochopil nesnadnost svěřeného úkolu.
Všechny byly oděny v dlouhý šat, jakoby utkaný z pavoučích nití, pod kterým prosvítaly ladné křivky jejich těl.
Dlouhé vlasy splývaly na ramena a jiskrný pohled jejich očí jim dodával nadpozemské krásy.
Když dlouho stál oněmělý před tou nádherou, bohyně, vida jeho rozpaky, na něj začly naléhat, a každá nabízela velkolepé dary.
Nejprve mocná Héra, žena nejvyššího boha Dia a ochránkyně rodiny, z níž vyzařovala důstojná krása sebevědomé ženy, nabízela moc a
vládu nad celou Asií. Athéna, bohyně moudrosti, ochránkyně práva a patronka vítězných bitev,
v níž se snoubil ideál krásy těla i ducha, mu nabízela věčnou slávu a vítězství v každé válce.
Naposledy Afrodíté, bohyně lásky, jejíž smyslná krása rozněcovala touhu po rozkoši jíž nelze odolat,
pak nemohla nabídnout nic méně, než lásku a manželství s nejkrásnější ženou na světě.
Co však mohlo mladého pastýře upoutat nejvíce, moc a válečná sláva, kterou nikdy nepoznal, nebo láska ženy,
po které touží každý ze smrtelník?, a jenž prostupuje celým tělem i duší? Vzal tedy jablko a podal jej bohyni Afodíté.
Osud Tróje se začal naplňovat.