Řím a současnost
Proč právě římská říše má takový vliv na naši současnou civilizaci
Ovšem to, co je zřejmé a jasně viditelné bývá pouze to, co je na povrchu, co tvoří obálku pozorované skutečnosti.
Vždyť otroctví bylo obecným fenoménem doby a na otrocké práci byla založena prosperita všech starověkých státních útvarů
v Evropě. Dokonce i v raném středověku byl rozmach mnohých tehdy vznikajících státních útvarů, a to včetně českého,
založen na obchodu s otroky.
Agresivní expanze též nebyla pouze specialitou Říma.
Proč však právě z Říma, který byl původně pouze malou osadou, vyrostlo impérium,
které ovládalo celý tehdy známý svět a přetrvalo celá staletí? A proč i poté, co Římská říše jako státní útvar zanikla,
se dnes a denně setkáváme s jejím dědictvím?
Na zodpovězení těchto otázek nám již nestačí povrchní pohled na zjevné vnější aspekty římské společnosti.
Pro odpověď musíme jít do hloubky, musíme pochopit ideologický a morální základ,
na kterém byl Řím budován od zmíněné malé vesničky až po mocné impérium.
A toto není nic jiného než to, o co se snažili již soudobí historikové popisující velikost Říma, Polybiem počínaje
[1].
Oni nezpochybňovali otroctví ani skutečnost, že Řím dosáhl své velikosti vojenskou expanzí,
ale ptali se:
"Proč právě Řím?"
Zatímco dnešní historie, alespoň tak, jak nám je (nebo alespoň byla) ve většině případů vykládána ve školách,
nám předkládá pokud možno objektivní a kriticky hodnocená fakta, pro ideologii,
na které se staví a buduje stát není příliš důležité, jak dané skutečnosti skutečně proběhly,
ale jak byly v dané době vnímány a jaký poskytovaly příklad současníkům.
Pokud tedy Livius ve svých dějinách popisuje hrdinské činy Horatia Coclita a Mucia Scaevoly,
nebo povolání "římského Přemysla" Quinctia Cincinnata od pluhu k diktátorství, není důležité, zda,
případně jak tyto události proběhly, důležité je jejich ideové a morální poselství, které nám Livius zprostředkovává
[2].
A toto poselství je i z těchto několika příkladů jednoznačné:
"Moc Říma je založena na svobodném jedinci, který dobrovolně nadřazuje své osobní a soukromé zájmy zájmu celku a
pro tento zájem je ochoten obětovat své zdraví, svůj majetek i svůj život."
Zbývá ještě zodpovědět otázku, proč byli římští občané ochotni dobrovolně nadřadit své vlastní osobní zájmy zájmu celku.
V době, o které píše Livius v prvních knihách své historie, tedy v samých počátcích Říma,
kdy malý městský stát bojoval o holou existenci se stejně mocnými nebo i mocnějšími sousedy, je odpověď vcelku jednoduchá.
Společný boj o uhájení životního prostoru byl nezbytným předpokladem zachování svobody nebo dokonce i pouhého přežití
každého jednotlivce.
Osobní motivace byla zřejmá i v době po překonání keltského vpádu v roce 390 př.n.l.,
kdy už o přímé uhájení vlastní existence Říma nešlo.
Expanze na přímo sousedící oblasti a podmanění zde sídlících kmenů a tedy i postupné dosažení hegemonie
na celém území Apeninského poloostrova, přinášelo nejen osobní uspokojení pramenící z nepopiratelné autority římského občana,
ale i osobní majetkový prospěch.
Zachování osobní motivace však nebylo jednoduché a bylo provázeno rozsáhlými společenskými a strukturálními změnami
uvnitř římského státu i společnosti, kterých bylo dosahováno leckdy až po nátlakových akcích.
V konečném důsledku však byla výše popsaná osobní motivace zachována. Ke zlomu došlo ve chvíli,
kdy zejména po Punských válkách došlo jednak k ohromné koncentraci majetku a moci v rukou malé skupiny občanů a
naopak ke zchudnutí a společenské degradaci mnoha občanů, kteří se o prosperitu této privilegované menšiny zasloužili,
zejména svoji účastí ve vojenských kampaních.
Stejná příčina, která vedla v případě úzké privilegované skupiny k bohatství a moci,
vedla v případě zbylé většiny k chudobě a podřízenosti. To následně vedlo k mnohým nepokojům, které vyústily až v občanské války,
hrozící zánikem celého Říma. Jako východisko z této krize se pak jeví vznik císařství, tedy "opravdového" římského impéria tak,
jak si jej většinou představujeme, kdy je veškerá faktická moc soustředěna do rukou jediného a svrchovaného vladaře.
V této době již dávno nebyl římský občan aktivním účastníkem římské politiky,
ale impérium mu zajišťovalo jednak slušné živobytí a jednak, což vůbec není zanedbatelné, participoval na jeho moci a slávě.
I ten nejposlednější římský občan byl, nejen ze svého hlediska, ale i z hlediska vnějšího pohledu,
na úplně jiné společenské a ekonomické úrovni, než kdokoli, žijící mimo římskou říši.
Lesk římského impéria se odrážel na každém jeho občanovi.
Proto, když se ve třetím století tento lesk začal vytrácet, ocitl se Řím po třech staletích opět na pokraji zkázy.
Od zániku jej pak ochránila pouze drakonická opatření, která způsobila další ztráty osobních svobod a tedy i osobní motivace.
Ve chvíli, kdy se i tato opatření vyčerpala, nebylo již dalších zdrojů,
které by dokázaly zabránit tehdy již nevyhnutelnému zániku Říma jako politicky jednotného státního útvaru.
Kromě nostalgie po minulých časech již nebylo nic, co by lidi, žijící na území kdysi mocného impéria,
k tomuto státnímu útvaru vázalo.
Říše se rozpadla tak, jako se rozpadá mrtvé tělo ze kterého již odešel jeho duch.
Jeho životní síla, osobní motivace svobodného římského občana, se vytratila a Řím neměl dále z čeho žít.
A tak, zatímco se vnější podmínky i důvody osobní motivace měnily,
ideál svobodného a ekonomicky soběstačného římského občana jako základu římské moci přetrvával po celou dobu existence Říma.
A co víc, zmíněná nostalgie po mocném impériu se stala vůdčí ideou nové,
již na úplně jiných základech budované středověké Svaté říše římské, jejíž součástí bylo také České království,
a to až do jeho zániku v roce 1805.
Latina se stala univerzálním jazykem vzdělané vrstvy obyvatelstva celé Evropy, jazykem,
v němž se vyučovalo na všech evropských univerzitách.
Soubor římského práva se stal základem všech moderních právních systémů, který se dodnes vyučuje na právnických fakultách.
A v neposlední řadě, zázemí římské říše bylo základnou na níž se rozšířilo křesťanství,
které je dodnes ideovým a morálním základem Evropy.
Toto vše, myslím, přesvědčivě vysvětluje, proč nás starověký Řím stále fascinuje a současně
jsou zde popsané argumenty dost pádné důvody proto, proč je dobré se starověkým Římem a jeho historií i dnes zabývat.