Dies Solis Invicti
aneb, kterak staří Římané slavili Ježíška
Článek jsem tehdy psal jako dárek k vánocům pro moji partnerku Veroniku, které bych chtěl touto cestou poděkovat. Bez její morální podpory, kdy mi stále a do "zblbnutí" opakovala, že moje psaní má význam a že výplody mého ducha ráda čte, by nevznikly nejen články, uveřejněné na mých osobních stránkách, ale pravděpodobně ani tyto stránky vůbec, neboť „De nihilo nihil fit“.
Zase nám nastal den, na který se celý rok těšíme. Den kdy školou povinné dítky dobrovolně opouštějí svůj počítač, odkládají iPod a jiné vymoženosti tohoto materiálního světa a netrpělivě u večeře čekají na zazvonění zvonečku, ohlašujícího příchod Ježíška. Den, kdy pubertální mládež místo návštěvy diskotéky tráví večer se svými rodiči a místo hranolků se s menší či větší nechutí cpe bramborovým salátem. Den, kdy po večeři všichni s neskrývanou radostí rozbalují dárky a obdivují nápaditost s jakou jsou rozmnožovány hmotné statky všech příslušníků rodiny. Všeobecná pohoda je pak pouze výjimečně narušena hašením hořícího adventního věnce nebo otcovým žlučníkovým záchvatem, jehož opotřebované tělo, uvyklé závodní stravě, není s to se vypořádat s náhlým přísunem vybraných pochoutek. Najdou se však i tací, kteří si přes všechen ten hektický shon uvědomí duchovní rozměr slavného večera, který spojuje i tak protikladné osobnosti jakými jsou zeť a tchyně. Večera, kdy se usmíváme i na našeho souseda, který nejenže jezdí každé léto k moři, ale dokonce, aby ho čert spral, si letos koupil nové auto.
A tak tento den oslovujeme svou neurotickou příbuznou "milá tetičko" a souseda "Fando", i když v jiné dny pro tytéž osoby používáme výrazy jako "rachejtle princmetálová" a "šizuňk zlodějskej". Ano, v tento večer jsou si všichni blízcí a jsou naplněni takovou láskou k bližnímu, až se nám chce věřit, že nebýt Vánoc, naše společnost by se již dávno beznadějně rozpadla v neustálých sporech ze závisti a nepřejícnosti. A tak se sama nabízí myšlenka, že všechna ta stará lidská společenství, vyznávající Joviše, Peruna, Serapise, Ahura Mazdu, Indru, Bilaka a kdoví jak ještě se všechny tyto pochybné existence jmenovali, byla rozvrácena pouze proto, že neslavili Ježíška. Fascinován tímto nevídaným objevem, jsem se rozhodl, uvést tuto skutečnost na pravou míru.
I člověk nepříliš vnímavý si musí všimnout, že dva nejvýznamnější křesťanské svátky, vánoce a velikonoce, každý rok slavíme ve dnech blízkých významným astronomickým obdobím - zimnímu slunovratu a jarní rovnodennosti. Obzvláště zimní slunovrat je významným okamžikem, od kterého ustává zkracování dne a slábnoucí slunce opět nabývá sílu. Tento okamžik byl proto již od dob starých předcivilizačních společenství symbolem znovuzrození, obnovy a naděje ve vzkříšení. Jako takový byl proto již od nejstarších dob slaven. Význam slunovratu můžeme vysledovat již u neolitických staveb, kde jsou jejich význačné osy orientovány podle aspektů vztahujících se k tomuto okamžiku. Například ve známém Stonehenge je jedna z os směrována k místu východu Slunce ve dni slunovratu. Lze tedy předpokládat, že i u mnohých neolitických společenství byl den slunovratu i počátkem nového roku (ne však u všech - v Egyptě začínal rok obdobím záplav, které bylo určováno okamžikem, kdy se na ranní obloze poprvé objevila hvězda Sirius).
Ve starém Římě v historickém období připadaly na období slunovratu svátky zasvěcené bohu Saturnovi, tzv. Saturnálie. Bůh Saturn byl obdobou řeckého Krona, krutého boha, který kvůli věštbě, že bude zbaven vlády svým potomkem, požíral své děti. Byl mimo jiné symbolem pomíjivého času, který spravedlivě odměřuje každému stejným dílem a před nímž není úniku. Vždyť z jeho jména jsou odvozeny i dodnes používané výrazy spojené s časem jako chronograf, chronologie, chronický atd. Saturn-Kronos byl ovšem též otcem vládnoucí generace Olympských bohů. Období jeho vlády bylo spojováno se zlatým věkem, kdy si byli všichni lidé na zemi rovni a společně užívali plodů Země, období, které jim zajišťovalo hojnost všech potřeb. Proto byla oslava Saturnálií spojena nejen s bohatými hostinami, které tuto hojnost symbolizovaly, ale také se zvykem, kterým byla vyjadřována rovnost všech lidí. V tento den si byli i otroci a jejich páni rovni a hodovali u společné tabule. Bývalo dokonce zvykem, že si vyměňovali své funkce, a tak pán obsluhoval otroka a boháč hostil žebráka. Tak, jako bylo v Římě zvykem, že pán-patron poskytoval hmotnou podporu svým klientům, bylo i v tento den zvykem obdarovávat své bližní věcnými dary. Zde už je paralela s dnešními Vánoci více než zřejmá. Musíme ovšem ještě objasnit, jak došlo ke spojení těchto populárních a bohulibých slavností s narozením křesťanského spasitele.
Během let docházelo v náboženství a souvisejících tradicích k vývoji a původní víra ve staré antické bohy byla čím dále tím více nahrazována monoteistickou vírou v jednoho univerzálního a všeobjímajícího Boha. S tím se měnil i obsah oslav slunovratu a ze Saturnálií se tak v průběhu 3. stol. stal svátek narození nepřemožitelného Slunce - Dies Natalis Solis Invicti. Slunce v této symbolice reprezentovalo onu všeobjímající univerzálii, zahrnující v sobě všechny antické bohy. Současně ovšem sloužilo v období nastupující absolutistické vlády římských císařů, dominátu, jako symbol císařovy vlády nad světem, vlády, již císař vykonával nad svými poddanými jako "dominus et deus", tj. pán a bůh. To bylo zcela v kontextu s rozvíjejícím se kultem císaře, prosazovaném již v období raného císařství, principátu.
V roce 312 císař Konstantin I. slavným Milánským ediktem uznal křesťanství jako plnoprávné náboženství. Křesťanskou církev pak dokonce aktivně podporoval, protože si uvědomoval její ohromný duchovní i organizační potenciál, který mohl jako jednotící prvek nahradit slábnoucí staré kulty. Spolu s tím bylo ovšem nutné naplnit novým obsahem duchovní rozměr slavností, které byly s těmito kulty spojeny. Prostředkem k tomu bylo spojení starých svátků, které byly masově slaveny a které byly velice oblíbené, s významnými okamžiky křesťanské víry. Tak se to ostatně praktikovalo i mnohokrát poté, moderní dějiny nevyjímaje. Vzpomeňme třeba na 28. říjen, kdy byly oslavy vzniku ČSR vytěsněny dnem znárodnění, aby si někdo, probůh, nedovolil za socialistického "blahobytu" vzpomínat na tatíčka Masaryka.
Pro oslavu zimního slunovratu se z již výše uvedených důvodů přímo nabízelo spojení se dnem narození Krista, který každý křesťan nutně vnímá jako den počátku nové naděje lidstva. Den, jenž je svým symbolickým významem přinejmenším roven znovuzrození neporaženého Slunce. Skutečné datum Kristova narození je totiž zahaleno tajemstvím. I rok můžeme určit z dostupných pramenů pouze přibližně na období mezi léty 10 - 4 př. n.l. (ano, Kristus se narodil nejpozději roku 4 "před Kristem", ale to je jiná kapitola), o přesném dnu narození pak můžeme pouze spekulovat. První zmínka o oslavě Kristova narození 25. prosince pak pochází z roku 221 a v Římě pak bylo v tento den slaveno právě od doby panování císaře Konstantina.
Zbývá jen objasnit, proč vánoce slavíme 25. a nikoli 21. prosince. Je to prosté. Julius Caesar při své reformě kalendáře v roce 46 př. n.l. stanovil datum slunovratu právě na 25. prosince. Kvůli malé nepřesnosti v délce dne u jím zavedeného a po něm pojmenovaného Juliánského kalendáře pak docházelo k postupnému posouvání dne slunovratu oproti původně stanovenému kalendářnímu datu - je to stejný posun, který způsobil, že říjnová revoluce se slavila v listopadu. V 16. století již byl posun data, a tedy i začátek ročních období takový, že v roce 1582 se papež Řehoř XIII. rozhodl provést reformu kalendáře, ve které definitivně stanovil data počátku ročních období tak, jak je známe dnes. Datum vánoc ovšem zůstal zachován, a tak dodnes slavíme Boží hod vánoční právě 25. prosince.
Jak je vidět, již staří Římané slavili "Ježíška" dávno před vznikem křesťanství a ještě dlouho po narození Krista, takže, bohužel, příčina zániku Římské říše byla asi jinde. Moje objevná teorie tedy tímto padá a já abych hledal jinou příčinu "pádu Říše římské". Ach jo, to je teda dáreček...