O víře
I zvíře ví, co je pro něj prospěšné, co zažene hlad, co ho ochrání před zimou, co navodí příjemné a libé pocity. Jen člověk se ale dokáže odpoutat při svém jednání od těchto bezprostředních pocitů k obecnému prospěchu, který je na těchto pocitech nezávislý. Dokáže své jednání odvést od toho, co přináší okamžité uspokojení a co je momentálně prospěšné nebo žádoucí k tomu, co je obecně dobré.
Dobro samo o sobě je pojem, který je natolik abstraktní a obecný a skládá se z tolika fenoménů, že byť jeho hledáním člověk stráví celý život, nikdy jej nemůže zcela poznat, popsat a pochopit. O toto poznání se od doby, kdy byl Adam vyhnán z ráje, snaží ti nejmoudřejší z moudrých a Řekové toto hledání nazvali filosofií. Filosofie nám může být očima, které dobro vidí, filosofie může být cestou, která naše činy směřuje tak, abychom se od poznaného dobra neodchýlili, filosofie však nemůže být sama o sobě naplněním, obsahem a cílem životní cesty, cílem, vedoucím k vnitřnímu klidu a uspokojení. Mohu sice vědět, co je dobro, mohu konat dobro, mohu být i dobrý člověk, ale v nitru své duše přesto můžu být rozerván pochybnostmi a nejistotou. Klidu v duši mohu dosáhnout pouze tehdy, pokud jsem niterně a až do hloubi svého srdce přesvědčen, že to, co činím, je správné. A právě tuto jistotu filosofie sama o sobě dát nemůže, tu může dát jedině víra.