Romicus - osobní stránky, úvahy

O produktivitě

Snaha po zefektivnění veškeré lidské činnosti se na nás dnes valí ze všech stran. Ze všech směrů slyšíme, že je nutné zvyšovat produktivitu práce, efektivitu vzdělání, výkonnost lidí i strojů, abychom obstáli ve stále se zostřujícím konkurenčním boji, který nezná nejen hranice geografické, ale bohužel mnohdy ani hranice etické. Jen ten, kdo je schopen dosahovat těch nejvyšších výkonů, má v tomto globalizovaném světě šanci na úspěch. Ze všech činností, a to včetně těch duchovních, se pak v důsledku tohoto tlaku vytrácí étos, duch a podstata věcí je nahrazována excelovými tabulkami a grafy. Jsme toho svědky v medicíně, ve školství ve vědě, všude.

Čím dále větší množství lidí pak přestává tomuto zběsilému tempu stačit, jejich duše nemá čas dohonit jejich tělo. Z tohoto problému pak vyplývá nemalá část osobních frustrací, která může vést deziluzi a rezignaci nebo naopak k vzrůstající agresivitě, vyplývající z tlaku, kterému je člověk vystaven. Vidíme čím dál větší množství lidí, kteří nemohou sehnat obživu nikoli proto, že nechtějí, ale proto, že nestíhají tomuto zběsilému tempu. Jejich „přidaná hodnota“ je nižší než zákonné odvody a rizika, která případný zaměstnavatel ze zákona nese. I kdyby pracovali zadarmo, nikdo je nebude chtít zaměstnat. Tito lidé se navíc snadno stávají kořistí podvodníků a novodobých otrokářů, kteří na jejich bezmoci profitují ve stylu: „Přivést žebráka na mizinu je také dobrý byznys“. Lidé, kteří stojí o pouhý malý společenský stupínek nad nimi a za cenu velkého úsilí a při pocitu velké nejistoty z budoucího vývoje nevidí systémovou příčinu tohoto problému, ale obávaje se podobného osudu, vidí pouze ty, „na které musí dřít a vydělávat“. Příčinu zaměňují s důsledkem. S tímto postojem pak rezonuje i postoj mnoha lidí ze střední a vyšší vrstvy, kteří příčinu jejich špatného postavení vidí v neochotě pracovat a v jejich nedostatečném vzdělání.

Technologie a špičková věda dnes předbíhají myšlení většiny lidí a ze společnosti se tak odděluje úzká elita, která má potřebné znalosti a tyto technologie ovládá nebo má prostředky na jejich využití. Není důležité a není ani možné zajistit, aby se všichni lidé stali příslušníky jakýchkoli elit, důležité je, aby ti, kterým se to podaří, využívali prostředků, které jim tato příslušnost k elitám přináší ku prospěchu všech, aby jejich jednání bylo v souladu s obecnými mravními principy a s tím, co je „obecně dobré“.
V této věci pak je v dnešní době vidět zřetelný a veliký rozpor. Pod heslem, že „nejlepší investice je do vzdělání“, dnes dochází k devalvaci vzdělání na schopnost aplikování univerzálních a v podstatě technologických postupů, bez hlubšího pochopení daných skutečností. Pochopení principů totiž vyžaduje jednak schopnosti, které nejsou dány každému ve stejné míře a především čas, úměrný těmto schopnostem. Přes tuto masovost vzdělávacího procesu se části lidí poštěstí dosáhnout špičkových znalostí a tomu odpovídajícímu postavení. Pokud však budou orientováni jen na svůj profesní výkon, pokud jim nezbyde, vzhledem k pracovnímu vytížení nebo z jiných důvodů, čas na rozvoj své osobnosti, nestanou tou skutečnou elitou v tom smyslu, jak ji opravdu vnímáme.

Pokud však veškerou energii věnujeme tomu, jak být co nejvýkonnějšími, nezbyde nám čas na to, abychom poznali, co je pro nás důležité, co náš život skutečně naplňuje. Nezbyde čas na to, pochopit, co je obecně správné a nezávislé na jakýchkoli vyprodukovaných hodnotách. Jen takovéto obecné věci, které nejsou závislé na momentální potřebě, mohou totiž náš život naplnit, neboť naprosto každý dříve či později při vědomí konečnosti svého života zjistí, že žádnou z těchto věcí si do hrobu nevezme. To je ten nejvyšší soud, kdy člověk není nucen zodpovědět na otázku: „Žil jsem úspěšně?“, ale na otázku: „Žil jsem dobře?“. O co tragičtější je pak toto poznání a prozření ve chvíli, kdy stoje na prahu smrti už nemám absolutně žádnou moc na tom cokoli změnit.