O krizi
Podstatou každého živočišného druhu je spotřebovávat veškeré zdroje, které jsou dostupné. V závislosti na těchto zdrojích pak stoupá či klesá populace daného druhu. Spotřebuje-li komunita živých tvorů veškeré dostupné zdroje, dojde k rychlému vymírání jedinců a její populace prudce poklesne. Pokud daný živočišný druh přežije tuto krizi a zároveň dojde vlivem poklesu populace k obnově zdrojů, může se celý cyklus opakovat. Člověk není výjimkou, liší se pouze prostředky, které má k dispozici. Po celá staletí vývoje lidské společnosti se střídala období hojnosti s obdobími nouze. Tyto cykly závisely takřka výhradně na externích přírodních vlivech a jejich krátkodobých periodických změnách. Člověk žil z toho, co mu příroda dala, a z prostředků, které se každý rok obnovovaly. V posledních staletích však došlo vlivem technologického pokroku k něčemu nebývalému – člověk čerpá zdroje, které se deponovaly celé miliony let. Veškerý blahobyt dneška, který živí lidskou populaci, pochází z těchto zdrojů. Toto je alfou i omegou dnešní rozvinuté společnosti.
Často slýcháme, jak jsou prostředky, které lidstvo vytváří, nespravedlivě distribuovány mezi jednotlivé vrstvy obyvatelstva, jak ta, či ona skupina bohatne na úkor druhé, ale nikdo si při těchto projevech neuvědomuje, že celá společnost stojí na okraji propasti. Co se stane ve chvíli, kdy zdroje, na kterých stojí nejen blahobyt, ale i sama existence moderní společnosti, budou vyčerpány, se nikdo neptá nebo neodvažuje zeptat. Neustále jsme svědky diskuzí, kdy sociální inženýři blouzní o blahobytu pro všechny a environmentální dobrodruzi blábolí své vize o vlivu člověka na životní prostředí a světové klima, a to za situace, kdy se celé lidstvo neodvratně řítí do záhuby. A není to otázka hamižnosti a nenasytnosti, je to principiální otázka vyplývající ze základní vlastnosti člověka spotřebovávat všechny dostupné zdroje. Ekonomika postavená na trvalém růstu spotřeby a redistribuci vzniklých přebytků není nic jiného, než důsledek tohoto principu, a není proto v silách žádné vlády na tom něco změnit. Jediné východisko pak spočívá ve vzdělání, v osobní zodpovědnosti a ve víře každého jednotlivce v nemateriální hodnoty, ve vyšší duchovní princip obecné cti a mravnosti. Obraťte se k Bohu a spoléhejte na sebe, to je to základní přikázání. Čím více bude společnost založena na materiálním blahobytu, tím více budou sociální inženýři prosazovat přerozdělování zdrojů, které jsou konečné a pomíjivé, a tím budou i horší důsledky této krátkozraké politiky. Tím větší pak bude i množství těch, kterým nakonec zbudou pouze oči pro pláč.
Člověk má pouze tři základní práva – právo na život, právo na užívaní poctivě získaných zdrojů a právo na osobní svobodu a rovnost před zákonem. Cokoli navíc není jakési shůry dané svaté právo, ale otázka konsensu. Ti, kteří tento konsensus nahrazují diktátem vyšší spravedlnosti, a zasévají tak semeno sociální zášti a nenávisti, kopou hrob právě těm nejohroženějším vrstvám společnosti. Důsledkem této materialisticky zaměřené politiky je pak to, že kvůli vidině sdíleného blahobytu člověk postupně přijde jak o osobní svobodu, tak nakonec často i o vlastní fyzickou existenci. Častým argumentem těch, co volají po sociální spravedlnosti, je to, že se mocní mnohdy neoprávněně a nezákonně zmocňují majetku, který jim nenáleží. Zamlčují ovšem, že tito mocní obvykle kradou z toho majetku, kterého se každý jednotlivec zřekl na základě jemu vnucenému konsensu. Tak jako se ve starém Římě stávaly předmětem majetkových uzurpací pozemky vlastněné státem, dnes se jím stávají státní dotace, zakázky financované ze státních prostředků a jiný veřejný majetek. Nikdo vlivný a bohatý obvykle nekrade osobní majetek, krade se ze státního, z prostředků, kterých jsme se na základě politické manipulace dobrovolně zřekli.
Bude lepší ?!?