O dynamice
Stejný princip platí i pro lidské myšlení, potažmo lidskou duši. Jedná se o dynamický proces, který nelze oddělit od dějů předchozích, ale ani následných a nelze tedy definovat statický stav mysli a tento statický stav uchovat ve formě, oddělené od daného jedince.
Jediným statickým a neobnovitelným stavem je pak smrt. Pokud jednou ustanou procesy, související s činností lidské mysli, nelze je již nikdy obnovit. Ale protože se i v tomto terminálním případě jedná o dynamický proces, nelze z principu určit přesný statický okamžik, kdy tomuto stavu došlo.
Zrození i zánik jedince lze pak z tohoto důvodu označit jako životní singularitu, tedy stav, který se vymyká jakékoli popsatelné definici. V tomto ohledu se jedná o stejný princip, jako v případě singularity kosmologické. Mohu donekonečna diskutovat o tom, co bylo před Velkým třeskem a co bude po případném Velkém krachu, ale nejsem schopen to nijak prokázat. Stejně tak mohu uvažovat o tom, co je před životem nebo po smrti, ale mohu v to pouze věřit – dokázat se to nedá.
Jinou otázkou je, jak dynamiku světa vnímá člověk a fyzika. Ve fyzice existuje tzv. Planckův čas, který říká, že kratší časový úsek nemá žádný fyzikální význam. Stejně tak funguje lidská mysl. Lze to přirovnat k filmovým záběrům – dívám-li se na film, vidím souvislý děj, prohlížím-li si filmový pás, nikdy přesně nepoznám stav mezi dvěma filmovými políčky.