Romicus - osobní stránky, úvahy

Lidé se sice rodí svobodni ve svých právech, ale nikoli ve svých schopnostech. Najít rovnováhu mezi schopnostmi a právy je otázkou konsensu v celé společnosti. Teorie rasové nebo sociální nadřazenosti je v tomto případě stejně zhoubná jako teorie třídního boje – proto má být i z hlediska práva postavena na stejnou úroveň.

Při hledání společenského konsensu není rozhodující ideologie, ale způsob, kterým chci tohoto konsensu dosáhnout. Problémem je z tohoto hlediska používání nátlaku nebo síly při prosazování vlastních ideologických názorů a z nich plynoucích požadavků.

Skupiny, které při prosazování svých nároků porušují zákon, pak musí být samy postaveny mimo zákon. Toto se v současnosti týká jak fašistických, tak i komunistických pohrobků – bez jakýchkoli rozpaků se hlásí k těm, kteří v boji za svá „svatá“ práva porušovali obecné etické a zákonné normy tím nejbrutálnějším možným způsobem a jejich odporné činy se při tom snaží bagatelizovat nebo zjevně popírat.

Mnoho lidí v názoru na obecné věci není schopno rozlišit více než dva protikladné postoje a nejsou schopni pochopit hlubší souvislosti věcí. Tímto prizmatem pak nahlížejí na skutečnosti, které je obklopují – ten, kdo hlásá dobro, je dobrý, ten, kdo se ohání sociální spravedlností, je spravedlivý.

Není vinou lidí, kteří nemají patřičné schopnosti, nazírat na svět tímto zjednodušeným pohledem, vinni jsou ti, kteří zneužívají jejich nevědomosti k prosazení vlastních mocenských cílů a ambicí.

Za těchto podmínek ovšem nelze řešit problémy, které vznikají v důsledku objektivních a těžko ovlivnitelných skutečností, pod tlakem zmanipulovaného davu. Řešit krizi, která vznikla vytvářením dluhů v době prosperity vytvářením dalších dluhů, je z tohoto hlediska stejné, jako řešit neúrodu tím, že zkonzumuji osivo na příští rok. Řešit recesi zvyšováním daní těm, kteří i přes nepříznivé podmínky dokážou prosperovat je pak stejné, jako brát krávě, která dojí mléko, krmení ze žlabu. Nějakou dobu to jde, co bude potom, mě nezajímá…

Na závěr malá noticka vyplývající z negace tématu dne.

Vnímání pocitů je tím hlavním, co odlišuje neživou hmotu od živé bytosti a ve vnímání pocitů se současně nachází i podstata lidské duše. Procesor počítače je velice sofistikované zařízení, kde jednotlivé části dosahují atomárních rozměrů a jsou mnohem menší než nervová buňka. Procesor také, stejně jako lidský mozek, pracuje na principu elektromagnetických sil, ale dokud neumí „říci au“, když do počítače praštím, je to jen kus železa.

Mozek je orgán, jehož hlavní funkcí je transformace smyslových vjemů na pocity. Evolucí bylo přitom zajištěno, že „příjemné“ pocity způsobuje taková činnost, která je v souladu se základním existenčním principem – zachováním života a jeho přetrvávání prostřednictvím dalších generací.

Člověk se stal člověkem tehdy, když pochopil, co je dobré a co zlé. Živoucí tvor se stal živoucím tvorem tehdy, když poznal, co pálí a co hřeje, co mrazí a co chladí, poznal, co je příjemné a co bolí. A stejně, jako člověk poté, co rozlišil dobra od zla, byl vyhnán z ráje, neboť s poznáním dobra zakusil i zlo, tak i živou bytost nelze oddělit od bolesti, neboť skrze bolest se rodí i umírá a bolest je stejně jako slast neoddělitelnou součástí života.

Svoboda a odpovědnost jsou dvě strany téže mince a jedno nemůže existovat bez druhého. Svoboda bez odpovědnosti vede buď k anarchii, nebo k diktatuře, kdy diktátor ochotně přebírá zodpovědnost od ovládaných lidí, kteří za to ovšem platí ztrátou své svobody.

Z toho pak jednoznačně plyne, že ten, kdo požaduje svobodu bez zodpovědnosti, jedná stejně, jako kdyby chtěl déšť bez mraků. Kdo pak svobodu bez zodpovědnosti nabízí, touží pokrytecky po moci.

Zásadní problém dnešní politiky je v tom, že značná část lidí není ochotna přebírat odpovědnost za svoji svobodu. Vždy pak hrozí nebezpečí, že tuto svobodu pak prodá za zdání „sociálních jistot“ ve stylu biblické výměny otcovského dědictví za misku šošovice. Kolik lidí dnes je ochotno bojovat za svoji svobodu a existenční nezávislost jako Lešetínský kovář nebo sedlák Kubata, když pro většinu z nich má svoboda menší cenu než dvacetiprocentní sleva v supermarketu?

Principem, na němž fungují jak antické komedie, tak i současný humor a satira, je to, že skutečnosti, kterým objektivně nejsme schopni zabránit, přestože jsou negativní již svoji podstatou, zlehčují nebo je naopak dovádějí ad absurdum.

Podstatným rozdílem mezi křesťanstvím a antickými kulty je to, co od Boha žádáme. Bůh obdařil člověka rozumem, spočívajícím ve schopnosti pochopit důsledky svých činů a vůlí tyto činy naplnit. Nežádejme tedy od Boha, aby splnil jakékoli naše přání, ptejme se, zda jsme o naplnění toho kterého cíle skutečně usilovali, zda bylo skutečně naším niterným cílem a udělali jsme vše pro jeho naplnění. Pak teprve pochopíme, že všeho, oč doopravdy usilujeme, je možné dosáhnout.

To samé platí i o životě samotném, nežádejme po Bohu život věčný, ale život naplněný.

Činnost politických stran je možné přirovnat k rukám boxera. Pokud pravice udeří, levá ruka ránu vykryje. Pokud udeří levice, kryje ránu kryje pravá ruka. O co by bylo lepší, kdyby zúčastnění místo zápasu v ringu přiložili obě své ruce k dílu potřebnému...

U politiků není důležité, do jakého roucha se halí, ale to co a jakým způsobem dělají. Tak, jako se může vyskytovat "vlk v rouše beránčím", může se pod pláštěm Robina Hooda nebo Jánošíka skrývat Alibaba se čtyřiceti loupežníky.

Ten, kdo je celý život zvyklý chovat se jako poslušný člen stáda, se nemůže divit, že je s ním jednáno jako s volem a že ten, který toto stádo ovládá, s ním také oře.

Rigidní lpění na doslovné formulaci zákonů a odstranění zdravého rozumu při jejich aplikaci vede k tomu, že se z práva stává bič v rukou tyrana. Je pak zcela lhostejné, zda je tímto tyranem fyzická osoba nebo oligarchie více či méně demokratickým způsobem zvolených nebo vyvolených představitelů moci.