Právo a stát
Stát je právnický pojem definující území, na kterém platí obecně přijímaná a vymahatelná pravidla. Tato pravidla mohou (ale nemusí) mít psanou formu a mohou být podle své důležitosti a významu hierarchicky členěna. Na vrcholu této hierarchie pak stojí přirozené právo, které zaručuje fyzickou existenci člověka a lidské společnosti vůbec. Toto právo je společné všem lidem bez rozdílu, a to nezávisle na tom, ve kterém místě, potažmo státě, žijí. Přirozené právo bylo již v prehistorických dobách obecně přijímanou normou, která platila pro každého jedince a byla každým jedincem intuitivně vnímána a respektována. Takto pojaté právo bylo též základem nábožensky stanovených etických norem, které mohly být později kodifikovány v posvátných textech a knihách. Základním takovým textem je zákon Mojžíšův, Desatero, který byl podle věřících daný člověku přímo od Boha. Posvátný význam mají ale i jiné texty kodifikující elementární přirozené právo, jako Chammurapiho zákoník v Babyloně a Zákon dvanácti desek v Římě, přesto, že prokazatelně pochází z pera lidí [1]. Dokonalost Mojžíšových zákonů spočívá v tom, že pravidla jimi stanovená jsou jasná, nezpochybnitelná a jsou v souladu s právem přirozeným. Z takto stanovených elementárních právních principů, stojících na úplném vrcholu právní hierarchie, pak jsou, nebo by měly být, odvozeny všechny zákony ostatní, ústavním zákonem státu počínaje. Podle této hierarchie lze také definovat, co stát musí zajistit, aby se jednalo stát a nikoli o volné uskupení jedinců a tedy aby bylo vůbec možné o státu jako takovém hovořit. Jde tedy o to rozlišit to, co stát MUSÍ zajistit a to, co stát MŮŽE poskytovat jako jakousi přidanou hodnotu. Výše zmíněné Desatero nám v tomto může být dobrým vodítkem.
Přikázání „V jediného Boha věřiti budeš“ je úvodním ustanovením, zajišťujícím vymahatelnost všech ostatních přikázání. Bez existence jediné a nezpochybnitelné zákonodárné autority, která je schopna ustanovené právo vymoci, je existence jakýchkoli zákonů zbytečná. Z tohoto přikázání plyne i první a elementární funkce státu, který v sekulární společnosti tohoto jediného Boha nahrazuje (ať se nám to líbí nebo nelíbí): Stát MUSÍ zajistit jednoznačnost a vymahatelnost práva [2]. To není pouze o existenci nezávislé policie a justice, ale zejména o tom, jak tyto skutečnosti vnímají svobodní občané toho kterého státního útvaru. Jde o to, zda tito občané vnímají výkon práva jako projev spravedlnosti nebo jako projev diktatury moci a tyranie. Sebelepší právní kodex nezajistí občanům pocit bezpečí, pokud právo nebude dobře a rychle vykonáváno prostřednictvím fungující justice. A naopak, sebelépe fungující justice nezajistí spravedlnost, pokud zákony nejsou v souladu s právem přirozeným, jsou nejednoznačné, nebo jsou přímo zjevně nespravedlivé vůči libovolné skupině lidí.
Následují přikázání „Nevezmeš Božího jména nadarmo“ a „Pomni, abys den sváteční světil“. Zde se jedná v podstatě o zneužití moci reprezentované Bohem, potažmo státem a uvědomění si, že jistoty, které jsou nám zákonem dávány, pocházejí od Boha resp. od státu. Pokud kdokoli zneužívá moc, jež je mu z moci zákona propůjčena a státem garantována a tímto tedy „bere jméno Boží nadarmo“, dopouští se toho největšího zločinu, neboť podkopává samotný princip státu popsaný v odstavci výše. Tomuto zneužívání pak mají bránit zákony postihující příslušné zločiny, ať se jedná o zločin urážky majestátu [3], herezi, nebo o vlastizradu, zneužití pravomoci a korupci. Obrana před těmito zločiny tedy patří k tomu, co stát nezbytně MUSÍ zajistit. Přikázání „Pomni, abys den sváteční světil“ je pak reflexí občana na to, jak je stát schopen tato elementární zajistit. Tato reflexe odráží důvěru, kterou občané ve stát mají. To, jak dnes občané vnímají např. státní svátky, je signifikantním znamením destrukce důvěry ve stát a jeho schopnost zajistit práva občanů. Tato destrukce pak může mít do budoucna fatální následky.
Všechna další přikázáni jsou geniálně jednoduše vyložené v tzv. Zlatém pravidle:
„Nečiň bližnímu svému to, co nechceš, aby děli druzí tobě.“
[4].
Genialita těchto přikázání spočívá v tom, že v nich není stanoveno nic víc ani nic méně, než tam být musí.
Přikázání „Nezabiješ“ „Nesesmilníš“ zajišťují základní právo na fyzickou existenci. Tato přikázání staví mimo zákon násilí proti druhému člověku a stíhání příslušných zločinů MUSÍ stát zajistit. O smyslu příslušných zákonů není pochyb, otázkou však může zvlášť do budoucna být, zda bude stát schopen zajistit jejich vykonávání ve světle zvyšujícího se napětí a násilí ve společnosti [5].
Do této skupiny přikázání patří i pro někoho kontroverzní „Nepožádáš manželky bližního svého“, které je v podstatě nepřímým násilím vůči podváděnému partnerovi. Na rozdíl od výše uvedených přikázání se zde jedná o morální a nikoli právní imperativ, jehož vymáhání by bylo v naší kulturní oblasti projevem anachronismu a stát jej tedy vymáhat NEMUSÍ a podle mého mínění ani vymáhat NEMÁ [6].
Přikázání „Nepokradeš“, „Nepožádáš statku bližního svého“ je zárukou práva vlastnit a rozmnožovat majetek,
práva, které na rozdíl od osobních svobod měli zaručeni i otroci v Římě.
Nelze vlastnit jakýkoli majetek, a to ani ten, který zajišťuje vlastní živobytí, potažmo kapitál, s tím, že mi může být beztrestně ukraden.
Je pak zcela lhostejné, zda tento majetek rozkrádají neorganizovaní jedinci, mafiánské struktury nebo stát.
Relativizace tohoto práva ze strany politických a mocenských skupin mnohokrát v historii vedla ke krveprolití a vzniku diktatur a totalitních režimů,
které základní a přirozená práva člověka pošlapávaly.
Jakýkoli zásah do vlastnických práv může být konán pouze na základě obecného konsensu a nemůže být jednostranným diktátem jedné skupiny občanů.
Každé takovéto jednostranné zvýhodnění se totiž může vzápětí stát (a obvykle též stává) Pyrrhovo vítězstvím,
kdy stejnou nespravedlivostí jsou následně postiženi ti, kteří byli tímto jednostranným krokem zvýhodněni
[7].
Garance nedotknutelnosti majetku tedy patří mezi práva, která stát zajistit MUSÍ.
Cokoli dalšího, zejména zákony, které ekonomicky, společensky nebo jinak zvýhodňují jednu skupinu před druhou,
budou jinými vnímány jako nespravedlnost a budou vždy předmětem sporů a konfliktů.
Co více, tyto konflikty mohou být paradoxně vyvolávány i zvýhodňovanou skupinou,
která si tyto benefity nárokuje jako přirozené a nezpochybnitelné právo
[8].
Toto jsou tedy ty případy práv, které stát zajišťovat NEMUSÍ a
v některých případech je dokonce zajišťovat NEMÁ.
Vše ostatní je pouze již výše zmíněná přidaná hodnota.
Toto je ale také důvod, proč úvaha nad těmito právy není součástí tohoto článku.
[1] – K sepsání zákona dvanácti desek byly zvoleni význační občané (decemviri legibus scribundis), kterým byla po dobu tvorby zákoníku poskytnuta mimořádná a takřka neomezená pravomoc. Zpět
[2] – Stát totiž toto právo generuje a mezi elementární povinnosti státu patří, aby jakýkoli právní předpis včetně ústavních zákonů nebyl v rozporu s právem přirozeným a byl jednoznačně definovaný a obecně srozumitelný, už proto, že v právu platí zásada, že neznalost zákona neomlouvá. Zpět
[3] – V římském právu se takovýto zločin označoval jako Crimen laese majestatis a byl mnohokrát zneužíván, stejně jako ve středověku zákony proti heretikům. To nic nemění ovšem na tom, že podkopávání základů, na nichž je stát založen, patří k nejtěžším zločinům. Je pak lhostejné zda tuto autoritu reprezentuje císař, církev nebo zvolený parlament a představitelé současného státu. Zpět
[4] – Výrok připisovaný Pittakovi, Sókratovi, zmíněný Hérodotem a ustanovený jako Boží přikázání v Bibli i Koránu. Zpět
[5] – Nedávné události ve Velké Británii a rasové nepokoje ve Šluknovském výběžku u nás mohou být pouhou předehrou k další eskalaci násilí. Neschopnost zajistit základní bezpečnost občanů pak bývá posledním „hřebíčkem do rakve“ stávajícího státního zřízení. K nezvladatelným násilnostem docházelo i na sklonku římské republiky, kdy znesvářené politické skupiny mezi sebou vedli nepokrytou pouliční válku za účasti těch nejnižších vrstev obyvatelstva. Zpět
[6] – Nikdo si u nás asi nepřeje vznik mravnostní policie ve stylu, která by jinak chválihodné etické principy vymáhala tak, jak to prováděl Savonarola ve Florencii nebo Taliban v Afghanistánu. Zpět
[7] – Příkladů bychom v historii nalezli jistě nespočet. Vzhledem k mému zaměření na starověký Řím bych pouze poznamenal, že císaři, kteří mnohdy zneužívali výše zmíněný Crimen laese majestatis k obohacení státní pokladny, končili, podle pravidla „Kdo s čím zachází, tím také schází“, zpravidla jako oběti atentátu, který byl často i součástí státního převratu. Mezi učebnicové příklady lidí, kteří ve jménu revoluce zbavovali lidi majetku, svobody a posílali je na popraviště, patří jistě francouzský revolucionář Robespierre a český zločinec B. Reicin (Bohužel jeho subalterní spoluzločinec K. Vaš, nikdy odsouzen nebyl, přesto, že je stále naživu). Zpět
[8] – I když pomineme zjevné případy zneužívání státem poskytovaných dávek a benefitů, musím se zmínit o paradoxním přístupu některých skupin občanů ke zdravotnictví a školství „zdarma“, který je obzvlášť zřejmý v souvislosti se zdravotní reformou a s akcí lékařů Děkujeme odcházíme. V podstatě věc, kterou každý volič sociální demokracie, alespoň podle prohlášení jejich představitelů, žádá a na níž bazíruje je všeobjímající školství a zdravotnictví „zdarma“. Z vlastní zkušenosti však vím, že mnozí těchto lidí jsou, ve stylu p. Zelené z proslulého cyklu Básníků, ochotni dávat z hlediska jejich příjmů až neuvěřitelné částky na úplatky lékařům za to, aby byli v systému zdravotnictví zvýhodněni, nebo alespoň měli pocit, že úplatkem zvýhodněni budou. Z úst mnohých lidí pak v souvislosti s potenciálním odchodem lékařů z nemocnic zazníval požadavek na „vrácení školného“. Opravdu si nemyslím, že by sociálně slabé skupiny obyvatelstva měli ze svých skromných příjmů platit vzdělání všem vysoce kvalifikovaným občanům. Ovšem jako naprosto nepřijatelné a absurdní vidím možnost jim toto vzdělání platit a na základě toho si pak osobovat právo, část těchto lidí znevolňovat nebo je, byť jen proklamativně, vydírat. Zpět