O církevních restitucích
Další varující skutečností, se kterou jsme v souvislosti s církevním vyrovnáním konfrontováni, je nejen samotná relativizace vlastnictví, ale i způsob, jakým je zpochybňování jeho navracení odůvodňováno. Z úst mnohých politiků zaznívají argumenty jako, že církevní majetek je specifický a vyžaduje „zvláštní nakládání“, že se církve o něj nebudou schopny starat, neboť se jedná o kulturní památky a tedy o „dědictví celého národa“, že je málo věřících a tudíž velikost náhrad neodpovídá „současným potřebám“ zainteresovaných církví a tak dále a tak dále. Je otázkou, zda hlavním důvodem pro tuto relativizaci je pouze snaha o zlepšení mocenského postavení těch, kteří tyto názory hlásají, nebo zda je hlavním důvodem snaha přisvojit si rozhodování o nakládání s tímto majetkem a skrze něj si tak uchovat vliv na instituce, kterým tento majetek patří. Vzhledem k tomu, že církve jsou u nás vcelku neoblíbenou skupinou, která reprezentuje pouze minoritu občanů, je možné obojí. Politikům jistě náleží právo zastávat víceméně libovolný názor a ten pak veřejně hájit. Smutné však je, že se někteří politici při jeho obhajobě uchylují k nejen k polopravdám, ale i k vysloveným lžím. Alarmující pak je, když takováto účelová manipulace zaznívá z úst právníka, který argumentuje „že v případě církví se přece nejedná o majetek dobrovolných hasičů nebo zahrádkářů“. Pozor, zde již nejde o církve, jde o princip. Je to totiž přesně naopak. Pokud budu z výše uvedených důvodů relativizovat vlastnictví církve, která není ničím jiným než společenstvím věřících, mohu stejným způsobem relativizovat majetek libovolného spolku nebo společenství, důvod se přece vždy najde! Navíc, nejedná se o pouhou fabulaci, neboť k takovémuto jednání již existuje precedens. Z úst stejného právníka jsme totiž nedávno slyšeli naprosto stejný způsob argumentace v případě práva vlastníků bytů nakládat se svým majetkem. V tomto případě známe i výsledek. Města se jako vlastníci nerentabilních bytů začaly tohoto majetku zbavovat a nyní většinou nedisponují žádnou možností ubytovávat ty skutečně potřebné sociálně slabé rodiny. Kromě toho tržní nájem je v současnosti mnohde nižší než nájem obecních a státních bytů a navíc, pokud vím, státu hrozí z důvodu neoprávněné restrikce v nakládání se soukromým majetkem dokonce i arbitráž.
Pro osvětlení významu a původu majetku církví, si ještě dovolím malý a velice stručný exkurs do historie církve, která je u nás dominantní, církve katolické. Katolická církev se zrodila v rámci mocného římského impéria. Když však tato říše zanikla, zůstala církev jediným subjektem, který rozdrobenou Evropu sjednocoval a disponoval k tomu potřebnou autoritou. Díky církevním institucím, zejména klášterům, se dochovalo dědictví antiky, z něhož čerpáme dodnes. Nikdo jiný, než kněží nebo jiní představitelé církve, v té době až na naprosté výjimky gramotný nebyl. A příslušníci kléru byli většinou také ti, kdo později na školách a univerzitách předávali toto vzdělání dále. V Čechách byl sice zejména kvůli husitskému hnutí vývoj poněkud specifický, ale i Hus a Komenský byli kněží. K velkému rozmachu vzdělávacího systému pak došlo s příchodem jezuitského řádu. Jezuitský řád, to není jen známý páter Koniáš, ale i Balbín a mnozí jiní. Navíc v tehdejších jezuitských gymnáziích byla zcela zásadní výuka latiny, řečtiny, rétoriky a dalších předmětů podle textů klasických, nikoli pouze církevních autorů. Kromě výuky bylo dalším významným posláním církve i poskytování sociálních služeb. V době, kdy žádný státem řízený sociální systém neexistoval, byla jeho úloha plněna zejména skrze kláštery a jiné církevní organizace. To vše samozřejmě při vykonávání základního duchovního poslání, které v sobě zahrnovalo m.j. i agendu, kterou dnes obvykle zajišťují matriky nebo jiné úřady. Aby svou činnost mohly církve ve výše zmíněném rozsahu vykonávat, byly za tímto účelem nadány majetkem, a to buď přímou donací, odkazem, nebo nadací s postoupením majetkových nebo jiných výnosů. Rozsah a forma tohoto vlastnictví nebo nakládání s ním se samozřejmě v průběhu staletí měnily, nelze však zpochybnit, že církve byly zákonným a nezpochybnitelným vlastníkem nebo držitelem značného movitého i nemovitého majetku. Stejně tak je ovšem zřejmé, že se tento majetek díky své velikosti stával v průběhu věků často předmětem zájmu různých jednotlivců nebo mocenských struktur. Důvod byl a je vždy stejný, upevnění mocenského postavení, snaha získat přímý majetkový prospěch z ovládaného vlastnictví nebo uplatnění politického vlivu prostřednictvím jeho správy předmětného majetku.