Pekařská pohádka
Bylo nebylo v jednom kraji, ani blízkém, ani vzdáleném, království. V tomto království žili lidé ani příliš chudí, ani bohatí, lidé kteří si na svou obživu vydělávali lopotnou prací na svých nevelkých políčkách. Úroda z těchto políček jim nezajistila blahobyt, ale lidé netrpěli hlady a žili pospolu v dobré vůli. Za obilí, které sklidili, vždy od mlynáře dostali tolik peněz, že mohli po celý rok u místních pekařů nakupovat dostatek chleba, aby uživili celou početnou rodinu. Pouze když přišla neúroda museli se lidé uskromnit a místo bílého pšeničného chleba kupovat lacinější, žitný. Také s každým soustem pak museli šetřit, aby ani kůrka nepřišla nazmar, ale hladem ani pak netrpěli.
Tomuto království po léta vládl mocný král Klaudius. Když jedné dlouhé zimy král viděl, jak jeho lid trpí po suchém létě neúrodou, rozhodl, že když mu sedláci vydají půlku své nevelké úrody, zaplatí pekařům a zajistí, aby měl i za neúrody dostatek chleba i ten nejposlednější čeledín. Král pak pověřil svého nejlepšího rádce Heroda dohledem nad celým pekařským cechem, aby všem pekařům zajistil potřebné obilí, koření i kvásek, a aby jim za jejich výrobky z královské pokladny pravidelně platil domluvenou cenu. I stalo se a lid krále velebil za jeho moudrost a dobrotivost.
Když neúroda pominula a sedláci mohli odvádět králi čím dál větší množství vypěstovaného obilí, rozhodl správce cechu Herodes, že za utržené peníze koupí pekařům v Železném království nové pece, kde místo obyčejného chleba budou moci péct rohlíčky bílé jak sníh, houstičky obzvlášť jemně propečené a dokonce i koláčky slazené medem a zdobené mandlemi. V půlnočním království pak nakoupí povozy, na kterých budou chléb rozvážet i do té nejposlednější hájenky. Dokonce do dalekého Orientu pošle pro koření, aby mohli pekaři své koláčky sypat sezamovým semínkem, skořicí a hřebíčkem. I poslal Herodes své písaře, aktuáry a sekretáře, aby od kupců ze vzdálených zemí vše nakoupili.
A skutečně, vyslanci rádce Heroda se činili. Neuplynula ani dvě léta a pekárny byly plné pecí a strojů z Železného království. Všude se linula vůně cizokrajinného koření z Orientu a křupavé rohlíčky rozvážely povozy, do kterých byly zapřaháni koně z ušlechtilých chovů v Půlnočním království. Také sekretářům se dařilo dobře. Již se neodívali do prostých tunik, ale do purpurových rouch zdobených zlatem, žili v palácích a ve stájích chovali ušlechtilé koně, jejichž předky byli vzácná klisna Mercedes a hřebec Benz. Mezi lidem se dokonce šuškalo, že jeden z písařů si přivezl z Orientu dokonce i Jaguára. Jen někteří pekaři již tehdy upozorňovali rádce Heroda, že jeho sekretáři zbytečně utrácejí královy peníze, že nakupují zbytečně drahé koření jen aby získali od kupců odměnu. Nastojte, někteří se dokonce opovažovali tvrdit, že se nechají od kupců uplácet drahými kameny a vonnými mastmi, když nakoupí jejich zboží, byť v sousedním království je možné jej koupit za polovic. Upozorňovali krále, že zatímco Herodovi sekretáři jsou rok od roku bohatší, oni dostávají za své koláčky stejnou almužnu, jako v době hladomoru, kdy on, dobrý král Klaudius, pověřil Heroda, aby se o ně staral a zajistil jim spravedlivý příjem. Varovali, že zatímco správci zaměstnávají stovky obchodníků a jejich příručích, koláčky již nemá skoro kdo péci. Práce pekařů je těžká a špatně placená. Musejí být celý den na nohou, lopotit se v horku a nepohodlí. Večer ulehnou poté, co zadělají těsto na druhý den a v noci je čeledín několikrát budí, aby zkontrolovali, zda těsto správně kyne. Kromě toho mnoho pekařů již odešlo do bohatého Půlnočního království a ti ostatní pak musí zastávat práci i za ně.
Král však nedbal řečí těchto škarohlídů. Vždyť království vzkvétalo, sýpky byly plné a lid spokojený. Marně krále varovali moudří hvězdopravci, že po letech tučný přijde sedm let hubených. I stalo se jednoho dne, že od oceánu přišel strašlivý orkán, který se zrodil kdesi na půlnoční straně na samém konci světa. Krupobití, které jej provázelo, zničilo většinu úrody, ohromný vítr vyvracel stromy a voda protrhala hráze rybníků. Ničivá bouře vzala lidem střechu nad hlavou a ani dva roky poté, co se bouře přehnala, nemohla zaplavená políčka dávat lidem svou bývalou úrodu. Pouze pevné paláce Herodových správců zůstaly nedotčené.
I pekařům se vedlo stále hůře. I když sami hlady netrpěli, bylo jich čím dále tím méně.
Málo bylo i jejich učedníků a to ještě mnozí z nich, jen co obdrželi tovaryšský list, odešli do Půlnočního království.
Jiní dokonce nechtějí ani dělat řemeslo, jemuž se v potu tváře vyučili.
Přesto, že zejména v trhových dnech, mnoho pekařů ani neodchází domů, stojí u pekáren zástupy hladových,
kteří se dožadují svých rohlíčků a koláčků. Pečte, král vám přeci platí, že jich každému dáte, co mu jeho hrdlo ráčí.
Pečte, vždyť i my jsme od Slunka do Slunka v práci.
Pečte vždyť my, co oráme pole a vám obilí dodáváme, máme ještě méně.
Pečte, křičí i ti nejnuznější, kteří nikdy pole neobdělávali a žili jen z dobrodiní krále.
Pečte, my chceme, my žádáme, my poroučíme.
Pečte, pečte, pečte!!!
Křik hladového lidu se rozléhal celou pekárnou, nesl se krajem a nebylo před ním úniku po celé zemi. Mnozí již nechtěli tento stav snášet a chtěli odejít. Mnoho jiných je však stále přesvědčovalo: "Zůstaňte! Vždyť bez vás budou mnozí hladovět a někteří i od hladu zemřou. Zůstaňte! Vždyť sami, když jste mistrovské zkoušky skládali jste před ostatními mistry cechu pekařského slibovali, že nenecháte bližního hladovět a že mu svoji pomoc neodepřete. Zůstaňte, pro nás, pro lidi, pro své svědomí!!!". A pekaři zůstávali.
Jednoho dne se po království roznesla zpráva: "Pekař Jíra prý usnul vyčerpáním u pece a spálil chleba pro celou vesnici. Lidé se bouří. Chtějí po pekařském cechu 1000 zlatých odškodného. Pro Jíru přišli zbrojnoši a odvedli ho ke králi. Ten jej chce dokonce pro výstrahu nechat zavřít do hladomorny, že prý ohrožuje životy jeho poddaných, že by kvůli němu snad od hladu mohli zahynout!" Pohár trpělivosti pekařů přetekl, a tak svolali sněm cechu mistrů pekařských. Na něm nejprve promluvil mistr Stanislav: "Nechceme již snášet Herodovo příkoří, odejděme do Půlnočního království. Pekařů mají málo, váží si jich a platí 30 stříbrných na ruku.". "Ano, odejděme!" zvolali ostatní. Pak promluvil mistr Zbyněk: "Nač odcházet? Přímo pod královským hradem přece stojí paláce Herodových správců, kde jsou plné truhlice zlaťáků. Ty jsou postaveny za peníze, které král dává pro nás, na chleba a na rohlíky. Pojďme a seberme jim je, vždyť jsou naše!". "Ano, seberme jim je", volali jiní. Nato povstal starý mistr Jeroným a pravil: "Drazí bratři, pekařinu dělám již mnoho let, mám zde i starou matku, kterou nechci na stará kolena opustit. Nelehce by se mi odcházelo. Pamatuji však doby, kdy byla v zemi též chudoba. Pekl se pouze žitný chléb a placky, které jsme dávali lidem zadarmo. Rohlíky sypané sezamem a medové koláčky si každý může přece zaplatit ze svého. Pak bude i na těch 30 stříbrných pro nás.". "Ano, mistr Jeroným má pravdu", přitakala většina. Dlouho diskutovali mistři cechu pekařského, až se rozhodli, že pošlou deputaci k rádci Herodovi.
"Velevážený Herode", oslovil mistr Jeroným rádce, "víme, že toto království sužuje nouze, ale již dlouhou dobu živíme královy poddané. Pracujeme na úkor svých rodin a z naší práce bohatnou jiní. Nežádáme krále, aby bral svému těžce zkoušenému lidu, ale pověz mu, ať schválí zákon, aby chudí příště dostávali z králových peněz pouze žitný chléb. Ty pak jdi a poruč správcům, ať otevřou své pokladnice. Stačí nám 10 stříbrných a až nouze pomine, jistě se pokladnice správců opět zaplní. Jdi a vyřiď to králi a správcům, jinak do dvou úplňků zavřeme pekárny opustíme toto království.".
Herodes zbledl. Uvědomil si, že bez pekařů nebude moci zajistit královým poddaným obživu a král jej pak učiní odpovědným za to, že jeho poddaní umírají hlady. Rozběhl se tedy ihned za svými tajemníky, písaři a aktuáry, aby mu poradili. Herodovi sekretáři si dobře uvědomovali, že bez pekařů by jim vyschl zdroj jejich blahobytu, přišly by o své paláce. Tajemník, odpovědný za dodávky ze Železného království tedy povstal a takto pravil Herodovi: "Moudrý Herode, ty sám nejlíp víš, jak se každý z nás snaží, aby pekaři měli dostatek mouky, koření, aby pekli v těch nejlepších pecích, dokonce jseme jim povozy zajistili a jejich chleba rozvážíme. Kdyby to možné bylo i modré z nebes bychom jim přivezli. Vše až pod nos dostanou a přes to odmítají pracovat? Vždyť to je vzpoura proti samotnému králi! Jdi, Herode, a pověz mu, jak nevděčné má král pekaře! Běž, ať jim svou královskou mocí poručí, aby dál vykonávali své povolání a rohlíčky a koláče dál pekli!"
I uznal Herodes, že jeho sekretáři mají pravdu, že pokud nepůjde za králem sám, král se vše stejně dozví a navíc jej ještě obviní z neschopnosti. Vydal se tedy neprodleně na Hrad. Hned, jakmile vstoupil do trůnní síně, předstoupil před krále a pověděl králi vše, co mu tajemníci doporučili. Herodes stačil sotva domluvit. Král se strašlivě rozčilil: "Jaká opovážlivost od těch zlořečených pekařů", křičel Klaudius na celý trůnní sál. "Já svým poddaným beru pomalu poslední groš, abych těm zlotřilcům plat zajistil. Tví tajemníci jim dají vše, oč si řeknou a oni by chtěli 10 stříbrných, když mí poddaní mají sotva 5? Což ani neví, že je v zemi hladomor? To je sabotáž, vzpoura proti králi!"
Pochválil tedy král Heroda, že mu vše popravdě vylíčil.
Ihned poté zavolal nejvyššího komořímu a rozkázal mu, aby ........
Tady je původní list s textem pohádky přetržen.
Odešli pekaři do Půlnočního království?
Ztrestal král Klaudius nevděčné vůdce pekařů hladomornou?
A co Herodes a jeho tajemníci? Nevíme.
Mezi poddanými se však šušká, že Herodes šel dělat rádce k císařskému dvoru v království Belgickém.
Některé ze svých tajemníků si vzal sebou a jiní se usídlili na dalekých ostrovech koření, kde si užívají zaslouženého odpočinku.
A pekaři? Ti přece pečou svůj chléb v potu tváře dál. Dobrou chuť!
Zdá se Vám tato pohádka poněkud podivná?
Říkáte, že přece není možné, aby král nechal bez trestu zpupné správce a jejich nohsledy?
Přidá Vám nespravedlivé, že král obrací svůj hněv vůči svým věrným poddaným?
Ale kdež, pohříchu, kdo by přece ještě v dnešní době věřil na pohádky....