Romicus - osobní stránky

Pacienti vs. patientia

Quo usque tandem abutere, Catilina, patientia nostra?

Toto jsou slova, která pronesl římský politik Marcus Tulius Cicero na zasedání senátu v souvislosti se spiknutím, které osnoval římský šlechtic Katilina. Katilina byl neúspěšný politik, který shromažďoval vojsko, se kterým chtěl dobýt Řím a uchvátit tak moc ve státě. V naší republice sice nikdo ozbrojený státní převrat nepřipravuje, ale přesto se naše politická reprezentace na válku chystá. Na válku, ve které nebojuje proti spiklencům, ale proti skupině lidí, kteří obvykle ve vyspělých zemích tvoří elitu. Válku, ve které sice nepadne jediný výstřel, ale přesto hrozí, že poteče krev civilistů.

Shrňme si tedy stručně příčiny, které vedly k tomuto konfliktu, který se v současnosti vyhrotil do té míry, že kvůli němu vrcholní političtí představitelé mobilizují armádu.

Po pádu totalitní moci docházelo k postupné přeměně všech institucí i ekonomiky. Ve většině oblastí došlo s většími či menšími problémy k transformaci centrálně řízené ekonomiky na otevřenou tržní ekonomiku. Ne tak v oblasti zdravotnictví. Jako základ byly sice ustanoveny zdravotní pojišťovny, které si měly konkurovat a vytvářet tak tržní prostředí, ve kterém by přirozeným způsobem docházelo k obvyklé optimalizaci poměru nákladů a výnosů. Tyto subjekty však byly zákonem tak svázány, že možnost jejich konkurence je prakticky nulová, a tak zatímco náklady jsou určovány trhem, výnosy ministerskými vyhláškami a nařízeními. Vznikl tak jakýsi socialisticko-tržní kočkopes, který sice působí v tržním prostředí, ale v podstatě za socialistických, státem diktovaných podmínek. Důsledkem toho je, že zatímco více či méně kvalifikovaní odborníci z dodavatelských subjektů za svoji práci inkasují z prostředků zdravotních pojišťoven i několik tisíc Kč za hodinu práce, v bodovém systému je podle vyhlášek ministerstva zdravotnictví hodina práce té největší lékařské kapacity ohodnocena částkou i řádově menší. A tak zatímco dodavatelské firmy si své vysoce kvalifikované zaměstnance přetahují, ze státem řízeného zdravotnictví titíž valem odcházejí. Ti zbylí pak pracují i na více úvazků, na dohody a smlouvy, takže dokonce ani ministr zdravotnictví pak neví, kolik v jeho resortu pracuje lékařů, neboť počet fyzických osob a statistických úvazků se diametrálně liší. Kromě toho většina nemocničních zařízení je řízena politickým nebo politiky dosazeným vedením bez hospodářsky a hmotně motivovaných, ale i odpovědných vedoucích pracovníků. Důsledkem této skutečnosti pak je bezuzdné vysávání veřejných prostředků určených pro zdravotnictví do předražených a zbytečných projektů.
Odborníci vzdělaní v této problematice, mi prominou toto brutální zjednodušení a nedostatky ve výše uvedeném popisu. Nejde o politicko-ekonomickou analýzu, jde o to, že podmínky, ve kterých zdravotnictví funguje, jsou určovány a definovány výhradně politickou reprezentací státu a pracovníci ve zdravotnictví na ně mají jen malý nebo dokonce vůbec žádný vliv. Místo kvalifikovaného systémového řešení výše uvedených problémů jsme pak ze strany této politické reprezentace svědky ideologických bitev, jako jsou "svatá válka" levice o třicetikorunové poplatky a "pravicové" ideologické výlevy pana B. Šťastného, za jehož styl a argumentaci by se nemuseli v minulém režimu stydět ani straničtí matadoři v politbyru.

Důsledky této neschopnosti politických představitelů řešit nahromaděné letité problémy našeho zdravotnictví však paradoxně nesli a nesou na svých bedrech výhradně zaměstnanci zdravotnických zařízení jakožto přímí poskytovatelé zdravotní péče. Tito lidé, sanitářem počínaje, přes zdravotní sestry až po primáře jednotlivých oddělení zajišťují, přes stále se zhoršující pracovní podmínky, politiky slibovanou a ústavou zaručenou všeobjímající zdravotní péči. Činí tak dlouhodobě na úkor svého času, svých rodin a mnohdy i vlastního zdraví, a to i za cenu obcházení nebo přímého porušování zákonů této země. Oni jsou to, kdo nesou rizika případného selhání a oni jsou z valné většiny ti, kdo ve smyslu Hippokratovy přísahy berou své povolání jako službu bližnímu. Při letité neschopnosti politiků řešit kumulované problémy to pak byli lékaři, kteří nechtěli zejména personální devastaci našeho zdravotnictví pouze přihlížet. A lékaři se rozhodli požadovat nápravu způsobem, který by konečně přiměl politiky, kteří jsou za katastrofální stav zdravotnictví zodpovědní, k nápravě, a to nápravě skutečné a systémové a nikoli pouze k bezobsažným slibům. Paradoxním a naprosto nepřijatelným důsledkem jejich snahy pak je, že ačkoli lékaři nejsou za současný katastrofální stav zodpovědní a nenesou na něm vinu, jsou ze strany těch, kteří tuto zodpovědnost mají, zcela nevybíravým způsobem napadáni, osočováni a dehonestováni.
Hle, zloděj křičí: "Chyťte zloděje!"
Podle pravidla rozděl a panuj a ve snaze zbavit se své odpovědnosti, se tito představitelé snaží stavět pacienty proti lékařům, vnést nesvár mezi sestry a lékaře i mezi lékaře samotné. Ze stejného důvodu se pak snaží manipulovat veřejnost nereálnými sliby a polopravdami o skutečném stavu a možném řešení situace.

To, jak se bude situace ve zdravotnictví v následujících dnech vyvíjet, v současnosti asi nikdo není schopen odhadnout. Ať se však bude řešení ubírat jakýmkoli směrem, ať třeba bude manipulace ze strany odpovědných činitelů i sdělovacích prostředků jakkoli masivní, dvacet let hromaděné problémy pod koberec zamést stejně nepůjde. Čím déle se však bude systémové řešení odkládat, tím hůře pak dopadne na všechny občany této země.

Jako občan a potenciální pacient se tedy představitelů této země ptám:

"Jak dlouho ještě budete zkoušet naši trpělivost?!"